ECLI:CZ:US:2009:4.US.117.09.1
sp. zn. IV. ÚS 117/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. R., zastoupené Mgr. Milanem Schubertem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2008 č. j. 12 Co 1044/2006-190, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 15. ledna 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 16. ledna 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. října 2008 č. j. 12 Co 1044/2006-190 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, konkrétně práva zakotvená v čl. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou podanou u Okresního soudu v Litoměřicích domáhala proti žalovaným č. 1. Pozemkovému fondu ČR a č. 2. Ing. K. T. (dále jen "žalovaní") ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu určení, že vlastníkem pozemků v žalobě specifikovaných v k. ú. Knínice u Touchořin je Česká republika a dále se domáhala určení neplatnosti kupních smluv, uzavřených mezi oběma žalovanými dne 29. prosince 2003 a 7. června 2004 o prodeji pozemků v k. ú. Knínice u Touchořin s tvrzením, že předmětné pozemky měla od roku 2000 v pronájmu a v případě ukončení nájemní smlouvy jí hrozí vznik škody tím, že bude muset vrátit poměrnou část dotace, kterou v rámci agroenviromentálních opatření poskytnutých pro roky 2004 až 2008 obdržela. Po provedeném soudním řízení Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 27. července 2006 č. j. 15 C 329/2005-162 žalobu na určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnického práva k předmětným pozemkům zamítl z důvodu, že stěžovatelka, ač byla věcně legitimována k takovému určení, nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Na základě stěžovatelkou podaného odvolání Krajský sod v Ústí nad Labem rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že základní předpoklad dané žaloby, tj. existence naléhavého právního zájmu na určení, nebyl naplněn, a proto již nebylo důvodu, aby soud dále žalobu přezkoumával po věcné stránce, tj. zabýval se tvrzenou neplatností předmětných smluv a otázkou vlastnictví předmětných pozemků.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že podle jejího názoru naléhavý právní zájem k podání předmětné žaloby je dán a zopakovala svoji argumentaci, kterou uplatila již v řízení před obecnými soudy. Tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení dané věci a soudy nerespektovaly ustanovení §1 a §3 občanského soudního řádu, měl podle názoru stěžovatelky, odvolací soud porušit její práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků, neboť nerespektoval ustanovení o hodnocení důkazů a jednostranně zvýhodnil žalované.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a v tom rámci se adekvátně vypořádává s námitkami stěžovatelky, jež jsou opětovně ve shodné podobě uváděny v ústavní stížnosti, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Odvolací soud uvedl dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházel a v jeho postoji neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odkázat.
Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Článek 6 Úmluvy rovněž neupravuje přípustnost důkazů. Podle závěrů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") se jedná o oblast podřízenou na prvním místě vnitrostátnímu právu a zhodnocení důkazů předložených stranami sporu v zásadě náleží vnitrostátním soudům. "Rovnost zbraní" ve věci provádění důkazů se zejména projevuje v možnosti otevřené pro každou stranu sporu předkládat důkazy za účelem prokázání skutkového stavu ve svůj prospěch v podmínkách, jež je neuvádí do situace čistého neprospěchu vzhledem k protistraně (Sanocki proti Polsku, 2007, in http://hudoc.echr.coe.int). Evropský soud v souvislosti se zásadou "rovnosti zbraní" podle své konstantní judikatury tedy vyžaduje, aby obě strany v řízení měly možnost předložit svou věc nezávislému a nestrannému soudu za podmínek, které ani jednu z nich nestaví do méně výhodného postavení (Brandstetter v. Rakousko, 1991, in http://hudoc.echr.coe.int). Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyla zásada rovnosti zbraní v případě stěžovatelky postupem obecných soudů porušena. Stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Stejně tak podle judikatury Evropského soudu čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatele (Van Hurk proti Nizozemí, 1994, in http://hudoc.echr.coe.int). Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva.
K namítanému porušení čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, které obecně soudům ukládají povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, vázanost soudce při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu a rovnost práv před soudem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů a vázanost soudce zákonem, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu