ECLI:CZ:US:2009:4.US.1319.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1319/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti MUDr. B. B. a N. B., zastoupených Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2008 č. j. 69 Co 39/2008-55 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 10. 2007 č. j. 10 Nc 201/2007-28, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 11. 2007 č. j. 10 Nc 201/2007-35, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného jim čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení Listinou jim garantované ochrany před zneužitím vlastnického práva, zakotvené v čl. 11 odst. 3 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti, bylo napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 10. 2007 č. j. 10 Nc 201/2007-28, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 11. 2007 č. j. 10 C 201/2007-35, zčásti vyhověno návrhu vedlejších účastníků, vlastníků budovy, na vydání předběžného opatření a stěžovatelům uložena povinnost zdržet se provádění odstraňování zděných příček, okenních rámů a dveřních zárubní a dále zhotovování zděných příček, jakož i veškerých stavebních prací v prostorách bytové jednotky č. 6, která se nachází v 5. nadzemním podlaží, a ateliéru č. 3, který se nachází v 7. nadzemním podlaží domu v Praze 2, Balbínova ulice 404/22, k. ú. Vinohrady, obec Praha, jimiž by docházelo k trvalým změnám těchto prostor, a to do doby udělení souhlasu Úřadu Městské části Prahy 2, odboru výstavby, o těchto úpravách (výrok I.). Ve výroku II. Obvodní soud pro Prahu 7 návrh žalobců co do zbytku jejich podání zamítl. K odvolání vedlejších účastníků i stěžovatelů Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2008 č. j. 69 Co 39/2008-55 část výroku I. soudu prvního stupně o zdržení se odstraňování dveřních zárubní v uvedené bytové jednotce a ateliéru zrušil a ve zrušeném rozsahu řízení zastavil, v další části výroku I. soudu prvního stupně o zdržení se odstraňování zděných příček, okenních rámů a o zhotovování zděných příček, jakož i dalších stavebních prací, kterými by docházelo k trvalým změnám bytové jednotky a ateliéru, rozhodnutí potvrdil. Část výroku soudu prvního stupně k trvání předběžného opatření změnil tak, že vedlejším účastníkům uložil, aby ve lhůtě 3 měsíců od právní moci usnesení podali u soudu žalobu na navrácení bytu a ateliéru do původního stavu.
3. Stěžovatelé jsou na základě Smlouvy o převodu členství ze dne 15. 1. 2007 členy Bytového družstva BB, se sídlem Praha 2, Balbínova 404/22 (dále jen "Družstvo') a nájemci předmětného družstevního bytu č. 6 včetně ateliéru (dále jen "družstevní byt") na základě nájemní smlouvy k družstevnímu bytu uzavřené s Družstvem. Právní předchůdce Družstva - Stavební bytové družstvo Zahradní Město, ze kterého se Družstvo v souladu s právními předpisy vyčlenilo, vybudovalo v polovině 80. let na budově se souhlasem tehdejšího majitele (uživatele) domu půdní nástavbu 7 bytových jednotek a 5 ateliérů, která byla postavena s finanční, úvěrovou a jinou pomocí poskytnutou podle tehdejších předpisů. Předmětný družstevní byt je jedním z bytů vybudovaných v rámci této půdní nástavby. Podle ustanovení §28d odst. 1 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o úpravě majetkových vztahů"), bylo ke dni účinnosti novely tohoto zákona, provedené zákonným opatřením č. 297/1992 Sb. (tj. od 23. 6. 1992), zřízeno ve prospěch Družstva na budově věcné břemeno podle §151n a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), které omezuje vlastníka budovy tak, že pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu a Družstvo má k těmto bytům práva a povinnosti pronajímatele. Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s právními závěry obecných soudů, na jejichž základě tyto vydaly předmětné předběžné opatření a tvrdí, že vlastnické právo vedlejších účastníků je omezeno věcným břemenem vzniklým ze zákona ve prospěch Družstva. Obecné soudy tak při svém rozhodování podle názoru stěžovatelů nesprávně posoudily skutkové okolnosti případu a provedly nesprávnou aplikaci právních předpisů, zejména ustanovení §28d zákona o úpravě majetkových vztahů. V důsledku vydání předběžného opatření jsou stěžovatelé podstatně omezeni ve svých právech nájemců družstevního bytu - práva na bydlení. Stěžovatelé podáním ústavní stížnosti usilují o vymezení hranice, kdy ze strany vlastníků budovy jde ještě o ochranu jejich vlastnického práva a kdy již svým jednáním zneužívají svých práv na újmu druhých - zasahují do zákonných práv nositelů oprávnění z věcných břemen, tj. Družstva a návazně i stěžovatelů. Stěžovatelé se rozhodli ještě před nastěhováním družstevní byt opravit a renovovat. Za tím účelem nechali vypracovat projektovou dokumentaci, svůj záměr si nechali odsouhlasit od Družstva a oznámili ho vedlejším účastníkům. Po zahájení stavebních úprav však vedlejší účastníci brání stěžovatelům v renovaci družstevního bytu, dosáhli dočasného rozhodnutí o zastavení stavebních úprav a podali návrh na vydání předběžného opatření, na základě kterého je stěžovatelům zabráněno v realizaci renovace družstevního bytu. Rozhodnutí obecných soudů o nařízení předběžného opatření je předmětem této ústavní stížnosti.
4. Stěžovatelé argumentují, že většina plánovaných činností nevyžadovala ani ohlášení stavebnímu úřadu nebo stavební povolení, a polemizují s názorem Městského soudu v Praze, který neakceptoval jejich názor, že jim coby nájemcům družstevních bytů stačí k odsouhlasení stavebních úprav v rámci renovace bytu souhlas pronajímatele (tj. Družstva), a vyšel naopak ze závěru, že jsou to zásadně vedlejší účastníci, kdo se může vyjadřovat k tomu, zda souhlas ke stavebním úpravám udělí či nikoli. S tímto právním závěrem stěžovatelé nesouhlasí a tvrdí, že v daném případě s ohledem na věcné břemeno vzniklé ze zákona ochrana obsahu vlastnického práva v rozsahu omezeném věcným břemenem nepřísluší vedlejším účastníkům, neboť tito jsou příslušných složek vlastnického práva zbaveni, ale osobě oprávněné z věcného břemene, tj. Družstvu. Vydáním předběžného opatření tak podle názoru stěžovatelů došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces a obecné soudy jim neposkytly ochranu před zneužitím vlastnického práva ze strany vedlejších účastníků a proto navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze.
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že ve věci návrhu na nařízení předběžného opatření před zahájením řízení rozhodoval podle §74 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Předpokladem pro nařízení předběžného opatření v dané věci bylo, že bude prokázána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, a že bude osvědčen nárok, který má být předběžnou (zatímní) úpravou zajištěn. Odvolací soud shledal, že předpoklady pro nařízení předběžného opatření jsou splněny ohledně uložení povinnosti stěžovatelům zdržet se činností, které jsou uvedeny ve výroku II. napadeného rozhodnutí, a své rozhodnutí zevrubně odůvodnil, na což také odvolací soud v rámci podaného vyjádření odkazuje. Stěžovatelé jsou nájemci družstevního bytu, kde družstvo má k vestavěnému družstevnímu bytu postavení pronajímatele, jak vyplývá ze zákonem o úpravě majetkových vztahů založeného věcného břemene ve prospěch družstva. Družstvo však vlastníkem budovy není. Z tohoto důvodu nemůže stačit ke stavebním úpravám v bytě, které nejsou běžnou údržbou nebo drobnými opravami, a které naopak mění stávající stavební uspořádání bytu, jen souhlas osoby oprávněné z věcného břemene. Osoba oprávněná z věcného břemene nemůže sama rozhodovat o změnách na věci, ke které jí svědčí pouhé oprávnění z věcného břemene. Provádění takovýchto stavebních úprav bez souhlasu vlastníka budovy by neodůvodněně zasahovalo do ústavně zaručené ochrany vlastnického práva vlastníka budovy (a bytu). Ke stěžovatelem tvrzenému porušení ústavních práv tak podle Městského soudu v Praze nedošlo.
7. Shora uvedené vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelům na vědomí.
III.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud především připomíná, že stěžovatelé ve své argumentaci zcela pomíjejí postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, který je "ex constitutione" povolán k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Výklad norem podústavního práva, jehož údajné vady stěžovatelé namítají, přísluší zejména, jak Ústavní soud opakovaně konstatuje ve svých rozhodnutích, obecným soudům [čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], které ve věci rozhodovaly ve dvou instancích. Při výkonu této pravomoci jsou přirozeně i tyto soudy, jako orgány veřejné moci, povinny interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy rovněž z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy).
10. Ústavní soud ve své činnosti respektuje zásadu, že mu nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud jí nedošlo k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami. Taktéž v projednávané věci proto Ústavnímu soudu náleží pouze posouzení, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv nebo svobod stěžovatelů. K tomuto závěru však Ústavní soud nedospěl.
11. Ve shodě se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud i v souvislosti s posuzovanou věcí zdůrazňuje, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž současně nelze případnou zjištěnou protiústavnost napravit jiným způsobem, tedy především využitím procesních prostředků daných právním systémem České republiky. Ústavní soud tak v civilním řízení (ale nejen v něm) zpravidla posuzuje jeho soulad se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny, jehož se dovolávají i stěžovatelé, v jeho celku, tj. v zásadě až po pravomocném skončení řízení. Jen výjimečně je předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu spravedlnost procesu směřujícího k vydání dílčího rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, to však za podmínky, že současně je tímto rozhodnutím přímo a neodčinitelně zasahováno i do jiných ústavně chráněných základních práv nebo svobod.
12. V posuzované ústavní stížnosti směřují námitky stěžovatelů proti rozhodnutí o předběžném opatření. Od této skutečnosti se pak odvíjí i další posuzování věci Ústavním soudem, přičemž obvykle podstatou takového přezkumu může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, spočívající nikoliv v posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, to je zásadně věcí obecných soudů, jak vyjadřuje Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 16, nález č. 158, str. 171], ale z pohledu toho, zda konkrétní rozhodnutí o nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad, tak jak ho v posuzovaném případě stanoví zejména ustanovení §74 a násl. o. s. ř., zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole.
13. Ve svých dřívějších rozhodnutích (kupř. ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 221/98 nebo nálezu sp. zn. IV. ÚS 189/01 Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 178, str. 327) dal Ústavní soud zřetelně najevo, že smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoliv s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy). Jedná se přitom, jak Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, o opatření s omezenou dobou trvání (§77 o. s. ř.), které může být k návrhu zrušeno (§77 odst. 2 věta první o. s. ř.), kdy předběžným opatřením není prejudikován konečný výsledek sporu.
14. V posuzované věci obecné soudy dospěly k závěru, aniž by vybočily z rámce výše vyložených názorů, že vedlejší účastníci okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů prokázali, a v napadených rozhodnutích podrobně odůvodnily, jakými úvahami se při posuzování dané věci řídily. Vycházely přitom ze skutkových zjištění, která nezpochybňují ani stěžovatelé, podle nichž jsou vedlejší účastníci vlastníky předmětné budovy a postavení Družstva jako pronajímatele družstevního bytu, k němuž jsou stěžovatelé v nájemním vztahu, vyplývá z ustanovením §28d zákona o úpravě majetkových vztahů založeného věcného břemene ve prospěch družstva. Družstvo oprávněné z tohoto věcného břemene však nemůže samo rozhodovat o změnách prováděných na věci vlastníka (tedy o stavebních úpravách, které nejsou spojeny s běžnou údržbou a drobnými opravami, ale spočívají v odstraňování zděných příček, okenních rámů a v dalších stavebních úpravách bytu), jež by byly zásahem do vlastnických práv vlastníka budovy. K obsáhlé argumentaci, kterou Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí v této souvislosti přehledně a zcela srozumitelně vyložil, a která nezakládá podle názoru Ústavního soudu nepřijatelné ústavně právní konsekvence, nemá Ústavní soud potřebu cokoliv dodávat a pro stručnost na ni proto pouze odkazuje. Z hlediska ústavněprávního přezkumu pak Ústavní soud dodává, že k jinému hodnocení "potřeby zatímní úpravy poměrů" není povolán, a to ani v případě, kdyby měl za to, že je k dispozici přiléhavější posouzení této "potřeby". Přísluší mu v posuzované věci soustředit se toliko k úsudku, zda nedošlo ze strany obecných soudů při hodnocení návrhu na vydání předběžného opatření ke zjevnému, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad, takové pochybení však v rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud neshledal.
15. Vzhledem k tomu, že obecné soudy při rozhodování o vydání předběžného opatření nevykročily ze zákonného rámce a Ústavní soud neshledal stěžovateli tvrzený zásah do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na ochranu před zneužitím vlastnického práva ze strany vedlejších účastníků, nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu