ECLI:CZ:US:2009:4.US.1532.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1532/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Václavem Stříbným, advokátem, AK se sídlem Ostrožná 40, 746 01 Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 čj. 29 Cdo 5149/2008-326 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2008 čj. 12 Cmo 359/2007-283, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na přednostní projednání věci mimo stanovené pořadí, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 48 044 035,58 Kč s příslušenstvím.
I.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 300/2002, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že k návrhu žalobkyně obchodní společnosti CDV-1, Ltd. vydal Městský soud v Praze dne 18. 6. 2002 směnečný platební rozkaz čj. Sm 589/2002-10, kterým uložil žalovaným obchodní společnosti BREDA HOLDING, a.s., a stěžovateli zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 48 044 035,58 Kč s 6 % úrokem od 16. 5. 2002 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 160 146,78 Kč. K námitkám obou žalovaných a po provedeném dokazování Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2003 čj. 50 Cm 300/2002-81 ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali oba žalovaní odvolání. V průběhu odvolacího řízení došlo k přerušení řízení v důsledku prohlášení konkursu na žalovanou obchodní společnost BREDA HOLDING, a.s., a Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 8. 2006 čj. 50 Cm 300/2002-181 návrh proti ní uplatněný vyloučil k samostatnému řízení. Vrchní soud v Praze poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu ke žalovanému stěžovateli potvrdil.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení před obecnými soudy a jejich postup zpochybnil. Uvedl, že v souladu s ustanovením §205 odst. 3 o. s. ř. doplnil odvolání podáním ze dne 4. 4. 2008, na které však Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval, stejně jako nereagoval na podání ze dne 14. 5. 2008, kterým stěžovatel protestoval proti ustanovení opatrovnice pro řízení. Stěžovatel podrobně vyložil, z jakých důvodů má za to, že pro ustanovení opatrovníka nebyly dány podmínky, čímž mu odvolací soud znemožnil osobně se zúčastnit jednání soudu a přednést vlastní argumenty. Stěžovatel zdůraznil, že opatrovnicí byla ustanovena zaměstnankyně téhož soudu, který v jeho věci rozhodoval, tato však o ochranu jeho práv nikterak neusilovala, neboť se jednání odvolacího soudu, byť s omluvou, nezúčastnila; po tomto jednání odvolací soud rozhodl ve věci samé. Přestože obdobný postup obecných soudů Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně kritizoval a označil ho za porušení ústavních procesních práv účastníka řízení, Nejvyšší soud se postupem Vrchního soudu v Praze nezabýval a nevyvodil z něho žádné závěry. Stěžovatel dále oponoval právnímu závěru Vrchního soudu v Praze o platebním místu (a tím i místní příslušnosti Městského soudu v Praze) a tvrdil jeho rozpor se skutkovým zjištěním plynoucím z provedených důkazů. Dále upozornil, že popsaný postup odvolacího soudu označil za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ji však zcela formálně přešel, čímž dal stejně jako odvolací soud najevo, že judikaturu Ústavního soudu v tomto směru nerespektuje.
S návrhem na zrušení shora označených rozhodnutí stěžovatel spojil návrh na odklad jejich vykonatelnosti (zahrnující i odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze a směnečného platebního rozsahu Městského soudu v Praze) podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") s odůvodněním, že výkonem napadených rozhodnutí ještě před rozhodnutím Ústavního soudu by mohla být stěžovateli a jeho rodině způsobena škoda velkého rozsahu. Tato újma by byla nepoměrně větší, než by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout žalobci, společnosti CDV-1, Ltd., která je kapitálově velmi silná a odkladem vykonatelnosti jí podstatná újma nevznikne. Stěžovatel rovněž požádal Ústavní soud, aby jeho ústavní stížnost projednal mimo pořadí jako naléhavou ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
III.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 7. 2009 konstatoval výsledek řízení ve věci sp. zn. 50 Cm 300/2002 s tím, že rozhodnutí v něm učiněná nabyla právní moci.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 7. 2009 uvedl, že při své rozhodovací činnosti věnoval dostatek pozornosti hmotnému právu, své rozhodnutí řádně odůvodnil a vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v zákonné lhůtě proti směnečnému platebnímu rozkazu, včetně námitek v odvolání a jeho doplnění uplatněnými zároveň ve lhůtě pro podání námitek, neboť podle ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř. platí zásada koncentrace námitkového řízení i pro odvolací řízení. K odůvodnění postupu soudu v odvolacím řízení předsedkyně senátu odkázala v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozsudku a zároveň se ohradila proti nepravdivému tvrzení, že sama telefonovala stěžovateli.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 7. 2009 odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení a nad jeho rámec zdůraznil, že ústavní stížnost neobsahuje nic, co by zpochybnilo správnost závěru o nepřípustnosti dovolání. Dovolací soud vyjádřil přesvědčení, že předmětem ústavní stížnosti není výhrada denegatio iustitiae ve smyslu porušení práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, případně zamítnuta.
Obchodní společnost BREDA HOLDING, a. s., se sídlem Mlýnská 326/13, 602 00 Brno, se podáním ze dne 9. 7. 2009 vzdala postavení vedlejšího účastníka.
Obchodní společnost CDV-1, Ltd., se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, London EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupená JUDr. P. B., advokátem, ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 8. 2009 uvedla, že Vrchní soud v Praze se mohl zabývat pouze námitkami a jejich posouzením soudem prvého stupně, které byly vzneseny ve lhůtě tří dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu. S těmito se pak hodnověrně a racionálně logickým způsobem vypořádal a odůvodnil, proč je neshledává opodstatněnými. K žádným jiným námitkám soud nemohl v rámci koncentrace řízení o námitkách přihlížet. Odůvodnění napadené rozsudku vedlejší účastník považuje za správné, tentýž závěr sdílí i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. K poukazu stěžovatele na zjištění Vrchního soudu v Praze o platebním místu v Praze 1, vedlejší účastník uvedl, že tento údaj je skutečně nesprávný, neboť za místo platby byla zvolena Olomouc. Toto nesprávné konstatování Vrchního soudu v Praze však nemělo vliv na správnost rozhodnutí o místní příslušnosti Městského soudu v Praze jako takového. Vedlejší účastník upozornil, že byla dána místní příslušnost dvou soudů (Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Ostravě) a on byl oprávněn si vybrat soud, u kterého se bude řízení konat. Soud, který si zvolil, byl Městský soud v Praze, který byl soudem podle místa sídla výstavce směnky vlastní, obchodní společnosti BREDA HOLDING, a. s., tehdy sídlící v Praze.
V souvislosti s námitkou o projednání a rozhodnutí věci Vrchním soudem v Praze v nepřítomnosti stěžovatele vedlejší účastník opakovaně zdůraznil charakter směnečného řízení, ve kterém platí zásada koncentrace námitek, a poukázal na to, že stěžovatel a jeho právní zástupce se účastnili dvou jednání před soudem prvého stupně. Vedlejší účastník zrekapituloval chování stěžovatele v odvolacím řízení (návrh na osvobození od soudního poplatku za odvolání, odročení jednání k žádosti právního zástupce stěžovatele nejprve z důvodu jeho dovolené, poté z důvodu nemoci, odvolání plné moci právnímu zástupci, další odročení jednání k žádosti stěžovatele z důvodu zhoršení jeho zdravotního stavu, ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu o ustanovení opatrovníka, opakovaná omluva z jednání odvolacího soudu pro zdravotní potíže) a kriticky je hodnotil. Vedlejší účastník připomněl právní zásadu "práva náležejí bdělým" (vigilantibus iura), podle které lze očekávat, že účastník řízení se sám vlastními úkony aktivně zapříčiní o prosazení a ochranu svých práv. Vedlejší účastník upozornil, že stěžovatel poté, co dne 14. 4. 2008 vypověděl plnou moc svému právnímu zástupci, tvrdil, že nemohl nalézt nového advokáta. Jednání odvolacího soudu se však konalo 19. 5. 2008, avšak stěžovatel již dne 13. 5. 2008 podal ústavní stížnost proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka vedenou pod sp. zn. IV.ÚS 1190/08. Z těchto časových souvislostí podle vedlejšího účastníka vyplývá, že byl-li stěžovatel schopen angažovat advokáta za účelem přípravy a podání ústavní stížnosti, mohl být jistě schopen zajistit advokáta ke svému zastupování v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze. V závěru svého podání vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta.
V replice ze dne 16. 11. 2009 stěžovatel upozornil na chybu v rubrice vyjádření Vrchního soudu v Praze, z hlediska jeho obsahu však setrval na svém stanovisku, že soud při svém postupu a meritorním rozhodnutí pochybil. Stěžovatel rovněž setrval na tvrzení, že mu dne 9. 4. 2008 v souvislosti s jeho omluvou a žádostí o odročení jednání telefonovala předsedkyně senátu 12 Cmo; k pravdivosti tohoto tvrzení stěžovatel navrhl důkaz svědeckou výpovědí své asistentky J. K. a výpisem telefonických hovorů na označené telefonní číslo. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo nepochybně i ve smyslu odepření spravedlnosti a v podrobnostech odkázal na obsah ústavní stížnosti. Opakovaně zdůraznil, že mu Vrchní soud v Praze ustanovil opatrovníkem pro odvolací řízení svoji zaměstnankyni, což je samo o sobě ústavně nepřípustné, a poté i přes stěžovatelův výslovný nesouhlas věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti jeho i opatrovnice, která navíc pro stěžovatele nic neučinila. Vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel komentoval jako účelové a absurdní. Stěžovatel konstatoval, že i přes negativní vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka na své ústavní stížnosti plně setrvává.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost soudních rozhodnutí, neboť procesní postup soudu, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není součástí jejich soustavy, a jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 Sbírka nálezů a usnesení sv. 46, str. 471).
V.
Ústavní soud ve své judikatuře považuje usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání, což samo o sobě a bez dalšího není schopno zásahu do základních práv. Úvahu Nejvyššího soudu o tom, že v konkrétní věci napadené rozhodnutí má či nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, Ústavní soud nepřezkoumává, neboť tato úvaha je věcí dovolacího soudu, jehož posláním je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů a pomocí tohoto institutu v dovolacím řízení řešit právní otázky dosud neřešené nebo rozhodované odchylně či v rozporu s hmotným právem [srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 280/03, Sb. n. u. sv. 31, str. 383 (386)]. Od tohoto závěru se Ústavní soud neměl důvod odchýlit ani v projednávané věci. Předmětem jeho přezkumu tak za daného stavu mohlo být toliko denegatio iustitiae (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, tamtéž, sv. 1, str. 47). Nahlíženo na věc z tohoto pohledu, Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud svým povinnostem dostál. K právnímu závěru dovolacího soudu, podle něhož nebyly pro řešení přípustnosti dovolání považovány za právně významné námitky stěžovatele týkající se vad řízení (str. 4 napadeného usnesení), lze na základě dosavadní judikatury Ústavního soudu formulovat jisté výhrady, ty však, jak níže uvedeno, nemohly založit závěr o tom, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání odepřel stěžovateli přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi podrobil opakované kritice právní názor dovolacího soudu, že dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze spojovat pouze s důvody podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), zatímco dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nelze považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud označil takovouto interpretaci procesních norem za ústavně nepřijatelnou z důvodu nepřípustného zúžení práva na přístup k soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05, Sb. n. u., sv. 37, str. 355, sp. zn. I. ÚS 2030/07 tamtéž, sv. 46, str. 301, sp. zn. IV.ÚS 2533/07, sp. zn. I.ÚS 2884/08, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz a další). Obdobně, a následně i v reflexi na nálezy Ústavního soudu, judikoval i Nejvyšší soudu, který při posouzení, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., výjimečné uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. připustil (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, ze dne 25. 11.2005 sp. zn. 20 Cdo 1643/2005) a dále uvedl, že tak může být jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy (srov. usnesení ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2456/2005, usnesení ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. 22 Cdo 3574/2006). Ani Ústavní soud nemá zásadní výhrady k závěru, že namítaná vada či vady musí být takového charakteru, aby byly potencionálně způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc by soud dovolací musel uzavřít, že dovolatelem předestřená otázka týkající se možné vady řízení nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena či že je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov. rozsudek ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 28 Cdo 1885/2008 a další). O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1603/99)1.
Ústavní soud tedy shrnul, že stěžovatel dovoláním sice zpochybnil právní posouzení věci, avšak učinil tak v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívalo, a dále uplatnil námitky, které nebyly efektivně schopné založit úvahu dovolacího soudu o tom, že napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Toto zjištění tak vedlo Ústavní soud k závěru, že jeho zásahu ve formě kasačního nálezu nebylo třeba, neboť i přes jistou výhradu k odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud odmítnutím dovolání kautely hlavy páté Listiny neporušil.
VI.
Postatou ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze bylo tvrzení o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zakotvující právo na soud, porušení čl. čl. 37 odst. 3 Listiny garantující rovnost účastníků řízení a čl. 38 odst. 2 Listiny zaručující stěžovateli právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Ústavní soud ve své judikatuře vyložil obecné principy těchto základních procesních práv a pro účely projednávané věci připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudní řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna.
Těmto obecným principům odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III.ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)], a ingerence Ústavního soudu do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, je dána pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi rovněž identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu2 či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva3 mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu.
Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud dospěl k závěru, že postup Vrchního soudu v Praze vedoucí k vydání napadeného rozsudku nelze označit za svévolný či extrémně nepřiměřený. Jmenovaný soud uvážil - po vyhodnocení konkrétních procesních postupů stěžovatele, že v projednávaném případě byly dány podmínky pro ustanovení opatrovníka pro řízení podle ustanovení §ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. a okolnosti a podmínky pro tento postup v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně konkretizoval. Připouští-li zákon výjimku ze základního práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, nelze takový postup (za splnění daných podmínek) chápat jako bránění stěžovateli v přístupu k soudu. Pokud Ústavní soud ve svých nálezech judikoval opačně, činil tak z důvodu nepřiměřeně extenzivní interpretace citovaného ustanovení, a to především v případech, kdy byl soudem ustanoven opatrovník účastníku neznámého pobytu. Ústavní soud v řadě svých nálezů (včetně těch, na které stěžovatel poukázal v ústavní stížnosti) vyložil, že funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti, ale byla vytvořena proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného, tak, jak by takovou povinnost plnil smluvní zástupce (srov. nález sp. zn. II.ÚS 629/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 731). Postup a rozhodnutí obecného soudu, který řádně, tj. bez důvodných pochybností, nezjistil pobyt účastníka řízení, a přesto mu ustanovil opatrovníka, Ústavní soud označil za svévoli při interpretaci a aplikaci práva, které ve svém důsledku představuje odnětí reálné a efektivní možnosti jednat před soudem (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 369/06, Sb. n. u., sv. 43, str. 303). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ze spisu Městského soudu v Praze ověřil, že stěžovatel se účastnil osobně (i za přítomnosti svého právního zástupce) jednání před soudem prvého stupně dne 15. 9. 2003 (č.l. 59) a dne 16. 10. 2003 (č.l. 73), využil možnosti vyjádřit se k žalobním návrhům a tvrzením žalobkyně, uplatnil svoje námitky, navrhl důkazy k podpoře svých tvrzení a proti rozsudku soudu prvého stupně podal opravný prostředek. Tato zjištění výrazně odlišují stěžovatelovu věc od případů řešených shora citovanými nálezy (a řadou dalších, např. sp. zn. I. ÚS 559/2000, Sb. n. u. sv. 27, str. 233, II. ÚS 565/03, tamtéž sv. 35, str. 195, II. ÚS 351/04, tamtéž str. 267, I. ÚS 572/05, tamtéž, sv. 41, str. 3, IV. ÚS 811/05, tamtéž, sv. 49, str. 279). Zatímco stěžovatel mohl účinně hájit svá práva v řízení hájit svá práva osobně i za přítomnosti svého zvoleného zástupce, v jiných, shora uvedených věcech, účastník tuto možnost neměl, neboť se o zahájení soudního řízení ani nedověděl a s rozhodnutím soudu byl konfrontován např. až v exekučním řízení.
Ústavní soud v řadě svých nálezů rovněž kritizoval praxi obecných soudů při ustanovování opatrovníků z řad justičních čekatelů či jiných zaměstnanců téhož soudu rozhodujícího v meritu věci z důvodu možné kolize zájmů, jakož i tolerování nečinnosti soudem ustanoveného opatrovníka (srov. nález sp. zn. II.ÚS 629/04). Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy Vrchní soud v Praze ustanovil stěžovateli opatrovníkem soudní tajemnici téhož soudu a z připojeného spisu nevyplynulo nic, co svědčilo o její (jakékoliv) procesní aktivitě. Ústavní soud však vzal v úvahu, že stěžovatel byl v průběhu odvolacího řízení činný sám, dne 8. 12. 2003 podal odvolání, které dne 8. 4. 2008 doplnil, a s odvolacím soudem komunikoval buďto osobně nebo prostřednictvím svého právního zástupce, a to až do vypovězení plné moci dne 14. 4. 2008. Nelze tedy konstatovat kolizi zájmů nepřítomného účastníka a opatrovníka, neboť stěžovatel jako účastník řízení měl dostatečný prostor pro ochranu svých práv a zájmů. Ratio decidendi vyjádřené (mimo jiné) ve shora citovaném nálezu tak na jeho věc nedopadá.
K námitce, že Vrchní soud v Praze nereagoval na stěžovatelovo podání ze dne 4. 4. 2008, kterým doplnil odvolání, lze odkázat odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v odstavci šestém na str. 6, ve kterém odvolací soud vyložil, že se s ohledem na koncentraci řízení vyjádřenou v ustanovení §175 odst. 4 o. s. ř. mohl zabývat výlučně námitkami proti směnečnému platebnímu rozkazu, vznesenými proti němu v zákonné třídenní lhůtě, což také přiměřeným způsobem učinil. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmá reakce odvolacího soudu na odvolací námitky stěžovatele, stejně jako důvody, které vedly soud k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně. Vrchní soud se rovněž vyjádřil k místní a věcné příslušnosti Městského soudu v Praze, kterou potvrdil jako správnou. Ústavní soud tento závěr verifikoval, neboť ze spisu Městského soudu v Praze ověřil, že k řízení byly místně příslušné dva krajské soudy (§11 odst. 2 o. s. ř.) , a to v Praze podle sídla žalované obchodní společnosti BREDA HOLDING, a. s., (§85 odst. 3, §85a o.s.ř.) nebo Ostravě podle bydliště žalovaného stěžovatele (§85 odst. 1, §85a o. s. ř.) a platebního místa u pobočky České spořitelny, a. s., v Olomouci [§87 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]; řízení bylo zahájeno u soudu podle sídla žalované obchodní společnosti BREDA HOLDING, a. s., (Sokolská třída 60, Praha 2).
VII.
Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl. Ústavní soud rovněž nepovažoval věc za naléhavou, a proto nevyhověl ani návrhu na projednání věci mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 téhož zákona.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu