ECLI:CZ:US:2009:4.US.1614.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1614/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, směřující proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 12 Co 575/2007-113 ze dne 14. března 2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva vyplývajícího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaného výroku rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 5 C 76/2006 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Třebíči výrokem I. rozsudku č. j. 5 C 76/2006-92 ze dne 22. března 2007 (dále jen "výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je výlučným vlastníkem v tomto výroku specifikovaných nemovitostí, a uložení povinnosti žalovanému Ing. J. H. (dále jen "žalovaný") proti vrácení kupní ceny těchto nemovitostí ve výši 1.885.140,25 Kč tyto nemovitosti vyklidit. Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným výrokem rozhodnutí výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně žaloby na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem potvrdil. Průběh předcházejícího soudního řízení včetně plného znění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a jejich odůvodnění není třeba blíže rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy.
Předmět a podstatu ústavní stížnosti představují podle stěžovatele dílčí názory Krajského soudu v Brně ohledně údajného neprokázání bezprávné výhružky, jakož i údajné neexistence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy. Stěžovatel zejména uvádí, že způsob hodnocení důkazů a přijaté právní závěry ze strany Krajského soudu v Brně stran prokazování bezprávné výhružky považuje za zcela nesouladné s provedeným dokazováním, což představuje svévolnou aplikaci jednoduchého práva a porušení práva na spravedlivý proces. Taktéž závěry Krajského soudu v Brně stran existence či neexistence bezprávné výhružky považuje stěžovatel za zcela nesouladné s provedeným dokazováním, což má opět představovat svévolnou aplikaci jednoduchého práva a porušení práva na spravedlivý proces. Do práva stěžovatele na spravedlivý proces měl Krajský soud v Brně zasáhnout dále i tím, že se nijak nevypořádal se souvisejícími závažnými námitkami stěžovatele (např. rozpor ve výpovědi svědka Boráně a vedlejšího účastníka ohledně předání písemného vyhotovení nájemní smlouvy, neužívání pronajatých nemovitostí). Poslední okruh námitek stěžovatele směřuje do posouzení důvodu neplatnosti kupní smlouvy v souvislosti s tím, že proti stěžovateli byly vedeny dvě exekuce. Krajský soud v Brně se podle stěžovatele ani přes jeho výslovný odkaz na nález Ústavního soudu č. 97/2007 Sb. (ve věci návrhu na zrušení čl. II odst. 1 vyhlášky č. 233/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem) nezabýval tím, zda opravdu došlo k ukončení exekuce 30.9.2005 nebo tomu tak nebylo, neboť mělo dojít k vydání rozhodnutí o ukončení, resp. zastavení exekuce.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a provádění a hodnocení důkazů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tak tomu bude zejména v případech kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným výrokem rozhodl správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Toto své rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnil, přičemž se dostatečně vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi, a to včetně možné existence neplatnosti kupní smlouvy s ohledem na exekuce nařízené proti stěžovateli. Námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti proto považuje Ústavní soud za neopodstatněné.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelem uváděných.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu