ECLI:CZ:US:2009:4.US.168.09.1
sp. zn. IV. ÚS 168/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Š. M., zastoupeného Mgr. Petrem Melicharem, advokátem, AK se sídlem Fritzova 2, 568 01 Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 26. 11. 2007 čj. 12 Co 682/2007-50 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2009 se stěžovatel s tvrzením porušení ústavních záruk zakotvených v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 25. 4. 2007 čj. 4 C 2/2007-34, vydaný v řízení o vyklizení bytu.
Ze spisu Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 4 C 2/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že okresní soud vyhověl žalobě Stavebního bytového družstva Jeseník a uložil žalovaným Š. M. (stěžovateli) a S. M. povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci byt č. 5 v ul. Hrdinů č. p. 293 ve Vidnavě do 15 dnů po zajištění přístřeší. Okresní soud po provedeném dokazování zjistil, že žalovaní byli nájemci a zároveň členy bytového družstva do roku 1994, z důvodu neplacení nájemného však byli z družstva vyloučeni, v důsledku čehož zanikl i nájem předmětného bytu. Za této situace nalézací soud přisvědčil žalobnímu tvrzení, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu, a žalobě na vyklizení bytu rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 čj. 4 C 2/2007-34 vyhověl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem nalézacího soudu v celém jeho rozsahu a námitce, že stěžovateli přísluší právo na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu, nepřisvědčil, neboť rozhodnutí o bytové náhradě vycházelo z ustanovení §714 věty druhé obč. zákoníku a §712 odst. 5 obč. zákoníku. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 10. 2008 čj. 26 Cdo 1555/2008-94 odmítl jako nepřípustné s konstatováním, že odvolací soud vyřešil otázku zániku členství odvolatele v družstvu a s tím související zánik nájmu bytu, jakož i přiznání bytové náhrady ve formě přístřeší v souladu s ustálenou soudní praxí; dovoláním napadené rozhodnutí tak nemělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel připustil, že v řízení o vyklizení bytu nepříslušelo obecným soudům přezkoumávat platnost rozhodnutí o jeho vyloučení z bytového družstva, vytkl jim však, že pochybily při rozhodování o bytové náhradě. Namítl, že v řízení nebylo vzato v úvahu, zda nebyl naplněn současně výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zákoníku [pozn. ÚS: nyní §711 odst. 2 písm. b) obč. zákoníku, ve znění zákona č. 107/2006 Sb.] a zda se za této situace měla otázka bytové náhrady řídit ustanovením §712 odst. 5 obč. zákoníku. Stěžovatel měl za to, že nikoliv, a v této souvislosti se zabýval srovnáním úrovně ochrany nájemce při ukončení nájmu bytu družstevního a nedružstevního. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, který odůvodnil obavou, že by mu v případě návrhu na exekuci vyklizením bytu nebylo zaručeno adekvátní bydlení a tím i právo na přiměřenou životní úroveň.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální náležitosti ústavní stížnosti. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí, včetně dodržení zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti v délce 60 dnů, která podle kogentního ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), počíná běžet dnem následujícím po dni doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. O takový případ šlo i v projednávané věci; stěžovatel sice nenapadl ústavní stížností rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy rozhodnutí o posledním procesním prostředku, avšak s ohledem na znění §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nelze jeho ústavní stížnost považovat za opožděnou, neboť lhůta pro její podání počala běžet až okamžikem doručení usnesení Nejvyššího soudu (srov. nález sp. zn. II.ÚS 1747/07 ze dne 29. 11. 2007 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Skutečnost, že stěžovatel nenapadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebrání ústavně právnímu přezkum rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, význam má pouze potud, že se Ústavní soud rozhodnutím, resp. postupem Nejvyššího soudu, nemůže zabývat.
Po zjištění, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, nevykazovala formální vady a byla shledána přípustnou, Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Po tomto přezkumu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není další instancí v rámci soustavy obecných soudů a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti, došlo-li k porušení běžné zákonnosti, ale jedině tehdy, pokud takové porušení současně představuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil, která pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci. Označil za ně případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva, či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V projednávané věci však Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Správnost právních názorů, na kterých spočíval rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, zpochybněnou stěžovatelem v dovolání, Nejvyšší soud verifikoval a označil je za výraz standardní judikatury. S tímto názorem se i Ústavní soud ztotožňuje, neboť v něm neshledává žádné prvky protiústavnosti; v ostatním pak odkazuje na odůvodnění napadaného rozhodnutí odvolacího (jakož i nalézacího) soudu. Opakovat to, co již bylo těmito soudy správně řečeno a co je stěžovateli známo, považoval by Ústavní soud za formalistické. Námitky stěžovatele, znovu vznesené v ústavní stížnosti, Ústavní soud hodnotí jako pouhou polemiku s uvedenými právními závěry obecných soudů, jimiž se tyto řádně vypořádaly s námitkami stěžovatele; s nimi stěžovatelem vyjádřený nesouhlas však není schopen přivodit zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost nemá odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nevyhověl.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený z důvodů shora uvedených Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu