ECLI:CZ:US:2009:4.US.1697.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1697/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, 180 00 Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, AK Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2009 č. j. 6 As 17/2008-140 a Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007 č. j. 7 Ca 82/2007-78 a proti výroku II. rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 2006/1025/bar/FTV takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a správního orgánu s tím, že jimi byla dotčena na svém právu podnikat zaručeném článkem 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právu na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem dle článku 36 odst. 2 Listiny a že byla porušena zásada zákonného omezení základních práv a svobod stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že stěžovatelka podala správní žalobu proti výroku II. rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen "Rada") ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 2006/1025/bar/FTV, jímž nebyl stěžovatelce udělen souhlas ke změně licenčních podmínek dle ustanovení §21 odst. 1 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a to změny připojovacích časů na kmitočtech, které stěžovatelka sdílí s provozovateli regionálního televizního vysílání (dále jen "regionální provozovatelé"), neboť bez dohody s nimi nelze rozhodnout o změně. Stěžovatelka namítala, že dle ustanovení §21 odst. 3 citovaného zákona Rada souhlas neudělí pouze tehdy, pokud by změna vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, přičemž dle ustanovení §16 odst. 2 citovaného zákona je veřejné slyšení určeno k projednání otázek týkajících se programové skladby, jímž změna připojovacích časů není. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2007 č. j. 7 Ca 82/2007-78 stěžovatelčinu žalobu zamítl s odůvodněním, že bez souhlasu regionálních provozovatelů nelze stěžovatelce vyhovět a že uvedená změna by vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, neboť z hlediska regionálních provozovatelů se jedná o programovou skladbu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 3. 2009 č. j. 6 As 17/2008-140 kasační stížnost zamítl. Dovodil, že Rada je oprávněna zamítnout žádost o souhlas se změnou licenčních podmínek, pokud by za týchž podmínek licenci vůbec neudělila; důvodem pro zamítnutí byla absence dohody stěžovatelky s regionálními provozovateli o vysílání na sdílených kmitočtech, což odporovalo původní licenční podmínce o povinnosti stěžovatelky strpět regionální vysílání, které tak nebylo zajištěno z důvodu neexistence vzájemné provázanosti vysílání.
Stěžovatelka zastává názor, že v řízení o změně licenční podmínky ve vztahu k připojovacím časům regionálních provozovatelů nemůže být vycházeno z úvahy, zda by taková změna vedla či nevedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení, jelikož rozhodnutí o změně připojovacích časů není předmětem veřejného slyšení. Omezení své podnikatelské svobody stěžovatelka spatřuje v nestanovení připojovacích časů regionálních provozovatelů najisto, jež má za následek zejména nemožnost sestavovat vysílací program, dojednávat zakázky se zadavateli reklam a riziko odlivu diváků.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy dostatečně a detailně vysvětlily, z jakého důvodu považují námitky stěžovatelky za liché. Výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb., včetně jejich vzájemné provázanosti, jež stěžovatelka ve své ústavní stížnosti kritizuje, nepostrádá rozumný a logický základ, netrpí žádnými diskrepancemi a ani jej nelze považovat za arbitrární či nerespektující požadavek spravedlnosti, pročež nebylo možno shledat porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Stojí za povšimnutí, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již vznesla v řízení před obecnými soudy, z čehož je patrno, že usiluje o pouhý přezkum napadených usnesení v další instanci, jíž však Ústavní soud není, poněvadž - jak již výše uvedeno - jeho úkolem je ochrana ústavnosti.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu