ECLI:CZ:US:2009:4.US.1723.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1723/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Profidebt, s. r. o., se sídlem Pernštýnské náměstí 80, Pardubice, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 40 K 51/2007 ze dne 25. 6. 2008, kterým byl jako zástupce věřitelů potvrzen konkurzní věřitel č. 3 - KKCG Industry B.V., a o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 7. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 40 K 51/2007 ze dne 25. 6. 2008, kterým byl jako zástupce věřitelů v konkurzním řízení potvrzen konkurzní věřitel č. 3 - KKCG Industry B.V. (dále jen "vedlejší účastnice").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení svých ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Protiústavnost napadeného rozhodnutí spatřovala stěžovatelka v tom, že krajský soud nepostupoval dle §10 odst. 3, věty druhé, zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), a neumožnil jí hlasovat při volbě zástupce věřitelů bez ohledu na to, že její pohledávka byla v průběhu přezkumného řízení popřena.
Stěžovatelka dovozovala, že popření její pohledávky vedlejší účastnicí bylo ryze účelové. Poukazovala přitom na skutečnost, že jí byla předmětná pohledávka přiznána pravomocným rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky sp. zn. Rsp 587/07 ze dne 12. 10. 2007, že byla uznána správcem konkurzní podstaty a nebyla úpadcem popřena. Stěžovatelka dále konstatovala, že úpadce, DB Left, s. r. o., a vedlejší účastnice jsou oba členy jednoho holdingu, a je proto vysoce pravděpodobné, že jednali a budou i nadále jednat ve vzájemné součinnosti. Popření pohledávky stěžovatelky v průběhu přezkumného řízení směřovalo zjevně k tomu, aby bylo zhoršeno její postavení při následné schůzi věřitelů a volbě jejich zástupce, neboť dle §10 odst. 3, věty první, zákona o konkurzu a vyrovnání náleží právo hlasovat na schůzi věřitelů pouze těm věřitelům, jejichž pohledávka byla zjištěna. Za daných okolností byla na schůzi věřitelů oprávněna hlasovat toliko vedlejší účastnice, neboť jako jediná disponovala pohledávkou, která nebyla nikým popřena. Vedlejší účastnice, jejíž pohledávka představovala pouze 0,04% hodnoty všech přihlášených pohledávek, pak do funkce zástupce věřitelů navrhla sama sebe a následně sama sebe také zvolila. Krajský soud poté napadeným usnesením vedlejší účastnici jako zástupce věřitelů potvrdil. Takový výsledek volby byl přitom vzhledem k existenci propojení mezi úpadcem a vedlejší účastnicí zcela nepřípustný a mohl by mít zcela zásadní negativní dopad na průběh konkurzního řízení v tom směru, že by úpadce a vedlejší účastnice mohli jednáním ve vzájemné shodě provést nezvratné kroky, jimiž by stěžovatelku poškodili. Nadto byla v důsledku nesprávného postupu krajského soudu ustanovena zástupcem věřitelů osoba, jejíž pohledávka představovala zanedbatelnou hodnotu ve srovnání s 81% hodnoty všech uplatněných pohledávek, jimiž disponovala stěžovatelka. Na možnost spekulativního popření pohledávky pamatuje právě §10 odst. 3, věta druhá, zákona o konkurzu a vyrovnání, dle níž "soud rozhodne, zda mohou hlasovat také konkurzní věřitelé, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna, je sporná, popřípadě je podmíněná". Dle přesvědčení stěžovatelky nemůže být rozhodnutí soudu ve smyslu citovaného ustanovení založeno na libovůli, ale vždy musí zohledňovat širší okolnosti konkrétního případu. Jestliže byly zjištěny okolnosti odůvodňující postup dle §10 odst. 3, věty druhé, zákona o konkurzu a vyrovnání, byl soud povinen umožnit hlasování i subjektům v něm uvedeným. V případě stěžovatelky tak však neučinil, čímž porušil výše uvedená ustanovení Ústavy České republiky, Listiny a Úmluvy. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu sp. zn. 40 K 51/2007 ze dne 25. 6. 2008, jímž byla potvrzena vedlejší účastnice jako zástupce věřitelů, svým nálezem zrušil.
Stěžovatelka dále s odkazem na ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a z důvodu naléhavosti požádala Ústavní soud o přednostní projednání věci dle §39 zákona o Ústavním soudu.
II.
Ústavní soud si následně za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu konkurzního řízení uvedl, že postupoval standardním způsobem v mezích platné právní úpravy. Pokud jde o ustanovení §10 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, usnesení se dle praxe nevydává a ani není třeba jej vydávat. Postup správce konkurzní podstaty byl standardní a ani ze strany Krajského státního zastupitelství v Praze nebyly doposud vzneseny žádné námitky.
Vedlejší účastnice se ohradila proti tvrzení stěžovatelky, že popření pohledávky bylo z její strany ryze účelové, a v této souvislosti uvedla, že toliko využila práva, které náleží každému účastníkovi konkurzního řízení, neboť měla o pravosti a výši pohledávky závažné pochybnosti, které blíže specifikuje v průběhu incidenčního sporu. K dalším námitkám stěžovatelky vedlejší účastnice podotkla, že hlasovací právo se zásadně přiznává pouze těm věřitelům, jejichž pohledávka byla zjištěna. Rozšíření hlasovacího práva na ostatní věřitele je možné, nicméně jen pro celé skupiny pohledávek. Nelze tedy, aby soud umožnil hlasovat pouze některým z věřitelů, jejichž pohledávky zůstaly sporné, a jiným nikoliv. K postupu dle ustanovení §10 odst. 3, věty druhé, zákona o konkurzu a vyrovnání soud obecně přistupuje tehdy, je-li toho třeba; typicky v situaci, kdy jsou na schůzi přítomni pouze věřitelé s nezjištěnými pohledávkami. Taková situace však v předmětném řízení nenastala, soud proto postupoval správně, když hlasování ostatních věřitelů nepřipustil. Nadto stěžovatelka během schůze konkurzních věřitelů neuvedla žádný důvod, proč by tak soud měl rozhodnout, a ani žádným jiným způsobem se takového postupu nedomáhala. Dle názoru vedlejší účastnice tedy k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo, neboť soud postupoval v souladu se zákonem. Ústavní stížnost působila dojmem, že stěžovatelka se účelově pokouší komplikovat průběh konkurzního řízení.
Úpadce DB Left s. r. o., mající rovněž postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření konstatoval, že přezkumné jednání proběhlo řádně bez jakýchkoliv námitek ze strany ostatních účastníků včetně stěžovatelky, proto má za to, že k porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo. Úpadce upozornil na skutečnost, že podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu, kterým byla stěžovatelce její pohledávka přiznána, přičemž Obvodní soud pro Prahu 1 na základě této žaloby vykonatelnost předmětné pohledávky odložil. Není tedy pravdou, že by vůči pohledávce neměl žádných námitek, všechny je ale již uvedl v předchozím rozhodčím řízení, v žalobě a rovněž v trestním oznámení, které podal u Městského státního zastupitelství v Praze. Z těchto důvodů nepovažoval úpadce za účelné, aby své námitky opětovně uváděl v průběhu konkurzního řízení, zvláště když práva úpadce v tomto řízení jsou značně omezena a k jeho námitkám není přihlíženo. Úpadce dále stručně zrekapituloval výhrady vůči předmětné pohledávce, které spočívaly mimo jiné rovněž v osobním propojení mezi stěžovatelkou a obchodní společností AMBROSIA, spol. s r. o., v likvidaci, která byla největším dlužníkem úpadce. V závěru úpadce uvedl, že mu nepřísluší vyjadřovat se k účelovosti popření pohledávky vedlejším účastníkem. Právo popřít pohledávku nicméně náleží každému účastníkovi přezkumného jednání a využila jej i sama stěžovatelka, když popřela pohledávku jiného věřitele.
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 26. 8. 2008 stěžovatelka opětovně požádala Ústavní soud o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a o přednostní projednání věci. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila na skutečnost, že dne 13. 8. 2008 se z jejího podnětu konala další schůze konkurzních věřitelů, v rámci níž mělo dojít mimo jiné i k projednání jejího návrhu na odvolání správce konkurzní podstaty a návrhu na jmenování nového, neboť dosavadní správce nepostupoval s odbornou péčí tak, jak mu to ukládá zákon o konkurzu a vyrovnání. Tomu ostatně nasvědčovala i iniciativa Krajského státního zastupitelství v Praze, které vstoupilo do konkurzního řízení jako vedlejší účastník a začalo postup správce prověřovat. Stěžovatelka podala rovněž návrh na odvolání vedlejší účastnice z funkce zástupce věřitelů, a to pro důvodnou pochybnost, že tato bude chránit společný zájem všech věřitelů. Krajský soud však odmítl nechat o návrzích stěžovatelky hlasovat s odůvodněním, že další postup soudu může být závislý na stanovisku Ústavního soudu, a rozhodl se proto odročit jednání na neurčito, resp. do doručení rozhodnutí Ústavního soudu. Tento postup nepovažovala stěžovatelka za správný, a to zejména proto, že další průtahy v řízení by mohly mít za následek promlčení některých pohledávek, proto opětovně zdůraznila žádost o přednostní projednání věci.
V dalším doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. 9. 2008 stěžovatelka uvedla, že při nahlížení do spisu krajského soudu sp. zn. 40 K 51/2007 zjistila nesrovnalosti, budící dojem, že s návrhem na prohlášení konkurzu bylo účelově manipulováno. Následně pak reagovala na vyjádření ostatních účastníků řízení. Co se týkalo krajského soudu, dle názoru stěžovatelky se vzhledem k okolnostem o standardní postup nejednalo, a nadto poukázala na skutečnost, že tento soud zůstává v rámci své dohlédací kompetence nečinný. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka, krom již dříve uplatněných námitek, podotkla, že krajský soud měl odmítnout potvrdit volbu zástupce věřitelů s ohledem na ustanovení §11 odst. 7 zákona o konkurzu a vyrovnání, stanovící, že zástupce věřitelů má chránit společný zájem všech věřitelů. V projednávané věci přitom existují důvodné pochybnosti o tom, zda vedlejší účastnice v tomto směru skýtá dostatečné záruky. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s tvrzením vedlejší účastnice, že ustanovení §10 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání je aplikovatelné pouze na celé skupiny pohledávek, neboť taková interpretace je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 201/04 ze dne 17.5.2006. V souvislosti s vyjádřením úpadce stěžovatelka zdůraznila, že veškeré jeho námitky vůči pohledávce byly Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky shledány nedůvodnými, přičemž i sám úpadce při přezkumném jednání pohledávku uznal. Jeho vyjádření k ústavní stížnosti se snažilo účelově vzbudit dojem, že tuto pohledávku zpochybňuje, neboť úpadce má jistě zájem, aby zástupcem věřitelů byla osoba s ním propojená. V závěru svého vyjádření stěžovatelka popsala dosavadní postup správce konkurzní podstaty, přičemž poukazovala na jeho četné nedostatky.
III.
Ústavní stížnost byla podána včas, v části směřující do napadeného usnesení krajského soudu byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a do jejich pravomoci zasahuje toliko v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. I za splnění této podmínky je ale nutno mít na zřeteli, že jedním ze základních atributů přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem je princip subsidiarity, který má základ v ustanovení §75 zákona o Ústavním soudu. Dle citovaného ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ochrana ústavnosti totiž nepřísluší pouze Ústavnímu soudu, nýbrž je žádoucí, aby byla zajišťována rovněž všemi dalšími orgány veřejné moci, zejména obecnými soudy. Ústavní stížnost tak v tomto směru představuje ultima ratio, prostředek, který nastupuje toliko v případě selhání všech ostatních mechanismů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13.7.2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000). Z takto pojatého principu subsidiarity mimo jiné plyne, že ústavní přezkum rozhodnutí v rámci doposud pravomocně neskončených řízení je, a také musí být, zcela výjimečný.
Stejně tak lze z výše uvedeného vyvodit, že Ústavnímu soudu přísluší zabývat se pouze těmi námitkami stěžovatele, které mají přímou a prokazatelnou souvislost s napadeným rozhodnutím. A contrario pak platí, že Ústavní soud nemohl věcně posuzovat šířeji pojaté námitky, směřující vůči konkurznímu řízení jako celku bez přímé souvislosti s napadeným rozhodnutím, neboť takový postup by zjevně kolidoval s principem subsidiarity a zbavil by obecné soudy možnosti sjednat případnou nápravu standardním postupem. Z těchto důvodů Ústavní soud nepřezkoumával stěžovatelem zpochybňovaný postup správce konkurzní podstaty a nezabýval se ani tvrzenými nesrovnalostmi, vztahujícími se k zahájení konkurzního řízení.
Relevantní námitky stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, bylo možno rozdělit do dvou okruhů. První okruh se týkal postupu krajského soudu v době před vydáním napadeného usnesení. Stěžovatelka měla za to, že vzhledem k specifickým okolnostem případu měl krajský soud aplikovat ustanovení §10 odst. 3, věty druhé, zákona o konkurzu a vyrovnání a vydat usnesení v tom smyslu, že na schůzi věřitelů může hlasovat i stěžovatelka, přestože její pohledávka byla popřena. Druhý okruh námitek se pak upínal bezprostředně k napadenému usnesení, jehož protiústavnost byla spatřována krom okolnosti, že mu nepředcházel výše uvedený postup, rovněž v tom, že zástupcem věřitelů byla zvolena osoba disponující pouze marginální pohledávkou, propojená s úpadcem a tedy nedostatečně naplňující požadavky §11 odst. 7 zákona o konkurzu a vyrovnání.
K postupu krajského soudu před samotnou volbou zástupce věřitelů Ústavní soud uvádí, že z ustanovení §10 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání jednoznačně neplyne povinnost soudu vždy vydat usnesení, jehož prostřednictvím vymezí okruh osob, disponujících na schůzi věřitelů hlasovacím právem. Není-li takové rozhodnutí v řízení vydáno, nutno mít za to, že platí obecné pravidlo uvedené ve větě první citovaného ustanovení. Postup dle §10 odst. 3, věty druhé, zákona o konkurzu a vyrovnání má povahu výjimky z tohoto pravidla.
Z protokolu ze schůze konkurzních věřitelů ze dne 25. 6. 2008, který tvořil přílohu ústavní stížnosti, nebylo možno dovodit, že by stěžovatelka v průběhu jednání upozornila soud na existenci okolností popsaných v ústavní stížnosti nebo že by případně sama navrhla postup dle §10 odst. 3, věty druhé, zákona o konkurzu a vyrovnání. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že protokol je oficiálním výstupem z jednání před obecnými soudy, ve kterém jsou zaznamenány všechny úkony, při nichž soud jedná s účastníky nebo provádí dokazování anebo vyhlašuje rozhodnutí [§40 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád)]. V případě, že účastník řízení s obsahem protokolu nesouhlasí, může v tomto směru vznést námitku či žádat jeho doplnění (§40 odst. 3 občanského soudního řádu). Takový úkon však v projednávané věci učiněn nebyl a ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti v tomto ohledu na žádné pochybení nepoukazovala. Ústavní soud tak měl za prokázané, že stěžovatelka uplatnila argumenty, relevantní pro posouzení důvodnosti postupu dle §10 odst. 3, věty druhé, zákona o konkurzu a vyrovnání poprvé až v rámci ústavní stížnosti.
Stěžovatelčiny námitky tudíž neobstojí se zřetelem k již zmiňované zásadě subsidiarity ústavněprávního přezkumu. Jak již bylo uvedeno výše, obecně platí, že ústavní stížnost je přípustná tehdy, jsou-li vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytoval. Podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva přitom není splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž je doplněna nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení zákonných ustanovení, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000). Toto obecné pravidlo lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc v tom smyslu, že neuplatnila-li stěžovatelka své argumenty v rámci konkurzního řízení a učinila tak až v rámci ústavní stížnosti, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytoval a její ústavní stížnost je v této části nepřípustná. V opačném případě by totiž byl Ústavní soud de facto stavěn do pozice první instance, věcně posuzující důvodnost postupu dle §10 odst. 3, věty první či druhé, zákona o konkurzu a vyrovnání. Taková role mu však nepřísluší.
Nad rámec výše uvedeného je možno poznamenat, že je třeba důsledně rozlišovat jednotlivé fáze v rámci konkurzního řízení. Usnesení soudu dle §10 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání a usnesení, kterým se potvrzuje volbou ustanovený zástupce věřitelů, jsou dva na sobě nezávislé úkony. V okamžiku, kdy soud zvažuje možnost postupu dle §10 odst. 3, věty druhé, zákona o konkurzu a vyrovnání, zkoumá, zda existují zvláštní důvody pro odchýlení se od obecného pravidla, že na schůzi věřitelů jsou oprávněni hlasovat pouze věřitelé, jejichž pohledávka byla zjištěna. V tuto chvíli není dán prostor pro to, aby posuzoval jednotlivé věřitele dle týchž kritérií, které následně uplatňuje při hodnocení jimi zvoleného zástupce. Je totiž možné, že i v případě, že bude na schůzi přítomen pouze jeden hlasující věřitel, nebude mít sám zájem vykonávat funkci zástupce věřitelů a za tímto účelem navrhne jinou osobu.
Z těchto důvodů tedy Ústavní soud nemohl přisvědčit námitkám stěžovatelky, že nevydáním usnesení dle §10 odst. 3, věty druhé, zákona o konkurzu a vyrovnání, bylo neoprávněně zasaženo do jejích ústavně zaručených práv.
Druhý okruh námitek pak směřoval bezprostředně proti usnesení krajského soudu sp. zn. 40 K 51/2007 ze dne 25. 6. 2008, kterým tento potvrdil vedlejší účastnici jako zástupce věřitelů. Předně je třeba podotknout, že krajský soud k tomuto kroku přistoupil na základě řádně přeběhlé volby na schůzi věřitelů. Dále je možno konstatovat, že obecně není vyloučeno, resp. že nelze předejít situacím, kdy zástupcem věřitelů bude ustanovena osoba personálně, majetkově, či jinak propojená s úpadcem. Tak tomu bude například tehdy, disponuje-li takový věřitel pohledávkami v celkové nadpoloviční výši. Samotné propojení zástupce věřitelů s úpadcem však není a priori překážkou pro výkon této funkce, zákon však pro tento případ zakotvuje ochranné mechanizmy, zabraňující zneužití takového postavení. Konkrétně se jedná o ustanovení §11 odst. 7 zákona o konkurzu a vyrovnání, dle nějž je zástupce věřitelů povinen chránit společný zájem konkurzních věřitelů a postupovat s odbornou péčí, přičemž je odpovědný za škodu vzniklou porušením svých povinností. Co se týče námitek stěžovatelky, že vedlejší účastnice v tomto směru neskýtala dostatečné záruky, je nutno zohlednit, že adresátem zmíněných povinností je zástupce věřitelů a nikoliv soud. Ten nemůže ještě dříve, než zástupce reálně započne vykonávat svou funkci, předpokládat, že své povinnosti nedostojí. Zákonodárce totiž předmětnou úpravu koncipoval tak, že ochranné mechanizmy mají sankční povahu a odpovědnost zástupce nastává teprve v případě porušení zákonem stanovené povinnosti. Nadto zákon skýtá i další prostředek k ochraně práv ostatních konkurzních věřitelů, jímž je možnost podat návrh na odvolání zástupce; případně tak může učinit soud i bez návrhu (§11 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání). Za těchto okolností nebylo dle názoru Ústavního soudu možno postupu krajského soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout zčásti jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu. Ústavní soud rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, proto nevydával samostatné rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na projednání věci jako naléhavé mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu. Co se týče akcesorického návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, tento sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu