ECLI:CZ:US:2009:4.US.1767.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1767/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti MUDr. H. F., zastoupené JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou, AK Jánská 864/4, 460 02 Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3. 4. 2009 č. j. 35 Co 137/2009-32 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu s tím, že jím byl porušen článek 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), článek 2 odst. 3 Ústavy a článek 4 Ústavy.
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 15 C 446/2007 zjistil Ústavní soud, že tamní soud usnesením ze dne 31. 3. 2008 č. j. 52 C 446/2007-11 zastavil řízení (výrok I.), stěžovatelku zavázal zaplatit žalobci náklady tohoto řízení (výrok II.) a konstatoval, že žalobci bude po právní moci tohoto usnesení vrácen soudní poplatek (výrok III.). V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že žalobce vzal žalobu zpět, neboť stěžovatelka po podání žaloby uhradila žalovanou částku, a proto je stěžovatelka povinna dle ustanovení 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. nahradit náklady řízení žalobce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 3. 4. 2009 č. j. 35 Co 137/2009-32 změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení u okresního soudu (výrok I.), dále, že výrok I. a III. napadeného usnesení zůstává nedotčen (výrok II.) a konečně zavázal žalobce nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení (výrok III.). V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že žaloba nebyla podána důvodně a nebyla vzata zpět pro chování stěžovatelky, neboť stěžovatelka dlužnou částku uhradila před podáním žaloby. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce, která měla v takto nastalé situaci právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně, žádné náklady nevznikly, změnil rozhodnutí okresního soudu, jak ve výroku I. uvedeno.
Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí krajského soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení v nalézacím řízení znamená nedůvodné přenášení nákladů řízení na ni. Ačkoli krajský soud správně konstatoval, že stěžovatelka zahájení řízení a zpětvzetí žaloby nezavinila, v důsledku čehož je žalobce povinen stěžovatelce nahradit náklady řízení, rozhodl zcela opačně a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení před okresním soudem.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Problematika nákladů řízení zpravidla není podrobována ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé za přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit. Tak je tomu v dané věci, neboť krajský soud se žádného porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv nedopustil. Správně konstatoval, že stěžovatelka měla v nalézacím řízení právo na náhradu jeho nákladů, avšak jestliže stěžovatelce žádné náklady nevznikly, logicky jí nemohl jejich náhradu přiznat. Vynaložené náklady v soudním řízení typicky představují hotové výdaje spojené s procesními úkony a náklady právního zastoupení. Ze spisu je patrno, že stěžovatelka v řízení před nalézacím soudem právně zastoupena nebyla a ani nečinila žádné procesní úkony, které by si vyžádaly finanční výdaje, neboť řízení bylo zastaveno předtím, než se stěžovatelka o podání žaloby dozvěděla; ostatně ani stěžovatelka netvrdí, že jí nějaké konkrétní náklady vznikly, a nepředkládá žádné důkazy, z kterých by bylo možno jejich existenci zjistit.
Vzhledem k tomu, že proti výroku II. a III. usnesení krajského soudu, ač jejich zrušení v petitu ústavní stížnosti rovněž žádá, stěžovatelka žádné námitky nevznesla, nebylo třeba je přezkoumávat.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu