ECLI:CZ:US:2009:4.US.1848.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1848/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti ing. Petra Haina, správce konkurzní podstaty úpadce obchodní společnosti Karmel, akciová společnost v likvidaci, se sídlem Karmelitská 18, 118 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Romanem Kozlem, advokátem, AK se sídlem Žitná 47, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008 čj. 29 Odo 192/2006-254 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2005 čj. 13 Cmo 32/2005-218 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozsudků vydaných v řízení o žalobě na vyloučení konkrétně označených nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty úpadce Karmel, a. s. v likvidaci.
Z ústavní stížnosti a připojených rozsudků Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR vyplynulo, že obchodní společnost Karmel, a. s., jako vlastník nemovitostí (budovy č. p. 379 postavené na pozemku par. č. 272) zapsaných na LV č. 238 pro kat. úz. Malá Strana u Katastrálního úřadu Praha - město (dále jen "předmětné nemovitosti") se dne 15. 12. 1998 jako jediný společník obchodní společnosti BON-INVEST, spol. s r. o., rozhodla zvýšit základní jmění této společnosti nepeněžitým vkladem, kterými byly předmětné nemovitosti v hodnotě 107 600 000,- Kč. Dne 18. 12. 1998 prohlášením o vkladu vlastnického práva tyto nemovitosti vložila do základního jmění společnosti BON-INVEST a předala je; vklad vlastnického práva pro společnost BON-INVEST byl povolen ke dni 22. 12. 1998.
V dubnu 1999 valná hromada společnosti Karmel, a.s., rozhodla o zrušení akciové společnosti a společnost vstoupila do likvidace. V září 1999 Krajský obchodní soud v Praze zamítl návrh společnosti BON-INVEST na zápis zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem pro nedostatek náležitostí znaleckých posudků. Dne 18. 10. 1999 mimořádná valná hromada společnosti BON-INVEST potvrdila rozhodnutí o zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem a zvýšení základního jmění bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 8. 12. 1999. K návrhu likvidátora společnosti Karmel, a.s., byl na majetek úpadce prohlášen konkurz a stěžovatel jako správce konkurzní podstaty zapsal předmětné nemovitosti do soupisu konkurzní podstaty, neboť měl za to, že vklad nemovitostí do základního jmění společnosti BON-INVEST byl neplatným právním úkonem.
Společnost BON-INVEST se u Městského soudu v Praze bránila vylučovací žalobou, kterou soud (po opakovaném rozhodnutí) zamítl rozsudkem ze dne 23. 6. 2004 čj. 49 Cm 68/2000-154 s odůvodněním, že pokud obchodní rejstřík návrh na zápis zvýšení základního kapitálu žalující společnosti zamítl, mimořádná valná hromada učinila dne 18. 10. 1999 rozhodnutí nové, ke kterému však nebyl likvidátor zrušené společnosti kompetentní, a jeho úkony tak byly absolutně neplatné. K odvolání žalující společnosti Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že předmětné nemovitosti ze soupisu konkurzní podstaty úpadce Karmel, a.s. v likvidaci, vyloučil. Odvolací soud se nejprve vyrovnal s námitkami stěžovatele stran přezkoumatelnosti rozsudku a podjatosti rozhodujícího soudce a poté výkladem příslušných ustanovení obchodního zákoníku v tehdy účinném znění dovodil, že pravomocné rozhodnutí soudu, jímž by byl povolen zápis zvýšení základního kapitálu společnosti, nebyl podmínkou pro vznik vlastnického práva společnosti k nepeněžitému vkladu (ke sporným nemovitostem). Titulem pro nabytí vlastnického práva žalující společnosti bylo prohlášení o vkladu, který vkladatel učinil na valné hromadě dne 15. 12. 1998, a toto prohlášení nebylo podmíněno žádnou další skutečností.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Zdůraznil, že zápis zvýšení základního jmění společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku neměl v rozhodné době konstitutivní, nýbrž toliko deklaratorní účinky, a za podstatné skutečnosti z hlediska zvýšení základního jmění společnosti a vzniku vlastnického práva společnosti BON-INVEST k nepeněžitému vkladu označil rozhodnutí valné hromady společnosti Karmel, a.s., ze dne 15. 12. 1998, prohlášení téže společnosti o vkladu ze dne 18. 12. 1998 a vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Námitku stěžovatele, že hodnota nepeněžitého vkladu nebyla určena posudky dvou znalců, označil za nedůvodnou a odkázal na skutková zjištění nalézacího soudu k postavení D. L. při odhadu tržní hodnoty předmětných nemovitostí, proti kterým účastníci neměli námitky a na které soud obecně odkázal i v novém rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasil s právním názorem odvolacího a dovolacího soudu o deklaratorním charakteru zápisu zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku ve společnosti s ručením omezeným v období do 31. 12. 2000 a zastával názor, že pokud soud návrh na zápis zvýšení základního jmění společnosti BON-INVEST v září 1998 zamítl, bylo rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního jmění konzumováno a muselo být následně přijato rozhodnutí nové. Byl-li návrh na zvýšení základního jmění zamítnut, pozbyla společnost BON-INVEST důvod, aby předmětné nemovitosti vlastnila, a měla je vydat úpadci z titulu bezdůvodného obohacení. Stěžovatel dále zpochybnil řádné ocenění hodnoty nepeněžitého vkladu, neboť předmětné nemovitosti ocenila kromě znalce M. K. i D. L. jakožto odhadce majetku. Odvolací i dovolací soud považovaly ocenění provedené D. L. za znalecký posudek, neboť jmenovaná prohlásila, že svůj odhad vypracovala jako znalec a odhad je zapsán v jejím znaleckém deníku jako znalecký posudek. Podle stěžovatele však žádný předpis neumožňuje dodatečně prohlásit odhad za znalecký posudek ve smyslu zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, i když odhadce je v době vypracování odhadu zároveň znalcem; stěžovatel má tak za to, že v důsledku vady druhého oceňovacího podkladu nebyl předmět vkladu řádně oceněn, a tudíž nebyly splněny podmínky k zápisu zvýšení základního jmění společnosti BON-INVEST do obchodního rejstříku.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele, byť opřená o shora uvedené články Listiny a Úmluvy, představuje opakovanou nesouhlasnou polemiku s právními názory obecných soudů založenými na interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení jednoduchého práva. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K procesním garancím zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud již dříve vyložit, že je třeba jim rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Pojem spravedlivého soudního řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné procesní zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Podle judikatury Ústavního soudu se principy čl. 6 Úmluvy promítají v hlavě páté Listiny a postupují-li orgány veřejné moci v souladu s těmito principy, nelze učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. např. nález sp. zn. IV.ÚS 16/93, publ. in Sb. n. u., sv. 2, str. 103, či usnesení sp. zn. IV.ÚS 613/05 ze dne 17. 1. 2006, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Nahlížeje na posuzovanou věc v naznačených mezích Ústavní soud porušení kautel hlavy páté Listiny v postupu obecných soudů neshledal.
V mezích svého limitovaného přezkumu Ústavní soud rovněž vymezil deficit spravedlivého procesu při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva jako pochybení mající ústavně právní relevanci. Těmi jsou podle dosavadní judikatury Ústavního soudu případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 256/01, publ. in. Sb. n. u., sv. 25, str. 287), případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva (např. nález sp. zn. III.ÚS 114/94, tamtéž, sv. 3, str. 45), či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem (např. nález sp. zn. I.ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65). K žádnému z takových případů však v projednávané věci nedošlo.
Jádrem stěžovatelova nesouhlasu bylo koncentrováno do posouzení následků soudního rozhodnutí zamítajícího návrh na zápis zvýšení základního kapitálu žalující společnosti do obchodního rejstříku, tedy vyjádřeno jinak, zda takovým soudním rozhodnutím bylo tzv. konzumováno předcházející rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního jmění. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplynulo, že obecné soudy podrobným výkladem příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku (zejména ustanovení §59 a §60 obch. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000) dospěly k závěru opačnému, a to, že zamítavé rozhodnutí soudu na právních účincích prohlášení vkladatele z roku 1998 o vkladu předmětných nemovitostí do společnosti žalobce nic nezměnilo; vzhledem k okolnostem případu připomněly, že proces získání majetkové účasti vkladatele ve společnosti žalobce byl po odstranění formálních okolností kladně završen.
Ústavní soud neshledal, že by interpretace aplikovaných právních norem byla natolik extenzivní, že by zasáhla do ústavně zaručených práv stěžovatele, nebo že by soudy podaný výklad rozhodných právních norem byl výrazem jejich interpretační svévole (libovůle) spočívající v absenci jakýchkoliv podmínek pro aplikaci dotčeného ustanovení nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Odvolací i dovolací soud se zcela jednoznačně shodly na výkladu aplikovaných právních norem a svoje právní názory podrobně vyložily a odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožnil a zastával názor opačný, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. II.ÚS 294/95, Sb. n. u., sv. 5, str. 481).
K opakované námitce stěžovatele vztahující se k řádnému ocenění hodnoty nepeněžitého vkladu dvěma znaleckými posudky Ústavní soud odkazuje na zjištění obecných soudů učiněná na základě prohlášení D. L. a listiny o jejím jmenování znalkyní v listopadu 1985.
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace. Tuto zásadu prolamuje pouze tehdy, jestliže zjistí extrémní nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními; jinak do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, obecně nezasahuje (srov. nález sp. zn. III.ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). K ústavněprávnímu pochybení však v projednávané věci nedošlo, neboť nedůvodnost stěžovatelovy námitky o absenci druhého znaleckého posudku byla Nejvyššímu soudu zřejmá již z obsahu soudního spisu.
Akceptováním napadených rozhodnutí jako výsledku soudního rozhodování učiněného v ústavních mezích pozbyla základ stěžovatelova námitka o porušení jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem. K argumentaci čl. 95 odst. 1 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tento článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo jednotlivce neobsahuje, neboť i s ohledem na jeho zařazení představuje především institucionální záruku nezávislosti soudů a soudců.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu