ECLI:CZ:US:2009:4.US.19.09.1
sp. zn. IV. ÚS 19/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů J. K. a V. K., zastoupených JUDr. Pavlem Omelkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem ve Zlíně, Sadová 6, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 272/2008-254 ze dne 23. října 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. Nc 106/2003-217 ze dne 16. listopadu 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. Nc 106/2003 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem č. j. Nc 106/2003-217 ze dne 16. listopadu 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") stanovil stěžovateli J. K. - dědečkovi nezletilé D. K. (dále jen "nezletilá") - výživné na nezletilou počínaje dnem 12. dubna 2004 ve výši 2500,- Kč a uložil mu povinnost do šesti měsíců od právní moci rozsudku uhradit dlužné výživné za období od 12. dubna 2004 do 30. listopadu v částce 85.083,- Kč (výrok I.), rozhodl, že stěžovatelce V. K. - babičce nezletilé - se výživné na nezletilou nestanovuje (výrok II.), A. B. - babičce nezletilé - stanovil výživné na nezletilou ve výši 500,- Kč měsíčně a uložil jí povinnost do šesti měsíců od právní moci rozsudku uhradit dlužné výživné za období od 12. dubna 2004 do 30. listopadu v částce 21.815,- Kč (výrok III.), upravil styk nezletilé se stěžovateli tak, že jsou k tomuto styku oprávněni každou sudou sobotu v měsíci od 10 hodin do 17 hodin, přičemž styk v prvých třech případech proběhne v přítomnosti matky nezletilé J. K. (dále jen "matka") a stěžovatelé převezmou nezletilou v bydlišti matky a tamtéž ji matce vpořádku předají (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). K odvolání stěžovatelů a matky Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 20 Co 272/2008-254 ze dne 23. října 2008 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku I. stran určení a uložení placení výživného stěžovateli J. K. potvrdil, v části výroku I. o dlužném výživném změnil tak, že stěžovatel J. K. je povinen do tří měsíců od právní moci rozsudku uhradit dlužné výživné v částce 95583,- Kč (výrok I.), ve výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelka V. K. je povinna platit na výživu nezletilé částku 200,- Kč měsíčně počínaje dnem 1. prosince 2008 a dlužné výživné za období od 1. ledna 2008 do 31. října 2008 ve výši 2000,- Kč je povinna zaplatit do 2 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.), ve výroku III. a V. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.), ve výroku IV. rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelé jsou ke styku s nezletilou oprávněni každou 3. sobotu v měsíci od 9 hodin do 18 hodin a stěžovatelé převezmou nezletilou v bydlišti matky a tamtéž ji předají matce nebo osobě, která se prokáže písemným pověřením od matky nezletilou převzít (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.). Průběh předcházejícího soudního řízení, včetně odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, není třeba blíže rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že odvolací soud změnil výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně přes to, že tento výrok nebyl napaden odvoláním žádného z účastníků. Tím měl překročit svá oprávnění v přezkumné činnosti daná ust. §§212 a 212a o.s.ř. Uvedenou změnu měl odvolací soud navíc provést, aniž by měl patřičné podklady a provedl náležité dokazování dle ust. §§213 a 213a o.s.ř., tedy postupem v rozporu s ust. §§212 a 213 o.s.ř. Stěžovatelce V. K. nemělo být umožněno, aby doložila výši svých měsíčních nákladů na pokrytí základních potřeb. Výše důchodu jí stanoveného je výrazně pod hranicí minima, nepostačuje ke hrazení jejích základních potřeba a stanovení výživného její osobě má být závažným zásahem do jejích základních práv. Stěžovatelka V. K. dále namítá, že v řízení u odvolacího soudu došlo k porušení ust. §118a o.s.ř., neboť v souvislosti se změnou rozhodnutí soudu prvního stupně se jí mělo podle tohoto ustanovení dostat poučení, kterého se jí však nedostalo a nebylo jí tak umožněno, aby mohla před odvolacím soudem přednést svá tvrzení a důkazy ve svůj prospěch. Tím mělo dojít k porušení podmínky předvídatelnosti soudních rozhodnutí. V této souvislosti odkazuje též na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nálezy sp. zn. IV. ÚS 537/06, I. ÚS 50/03, I. ÚS 113/02, II. ÚS 523/02, III. ÚS 501/03 a III. ÚS 618/04. Stěžovatel J. K. namítá, že svým odvoláním nenapadl celý systém stanovení výživného, jímž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti platit výživné na nezletilou. Dále opakuje své odvolací námitky stran jím poskytnutého plnění nezletilé a uvádí nesouhlas s výší výživného na nezletilou, která mu byla stanovena. V této souvislosti uvádí, že přestože odvolacímu soudu doložil požadované doklady, tento některé z nich neuznal s odůvodněním, že chybí jejich úřední překlady, ačkoli tyto překlady podle svého tvrzení soudu poskytl. Stěžovatel J. K. nakonec namítá, že soudy nezohlednily dostatečně majetkové poměry matky, která má mít další příjem z pronájmu bytu v Uherském Hradišti, a to bez ohledu na skutečnost, že tento byt formálně převedla na svoji matku. Stěžovateli J. K. navíc nemělo být odvolacím soudem umožněno, aby doplnil skutková tvrzení o nové skutečnosti, které nastaly po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně a které mohly mít vliv na rozhodnutí odvolacího soudu. Jedná se zejména o skutečnost, že matka měla zakoupit byt v Uherském Hradišti a zaplatit si nákladnou plastickou operaci. Soud tak neumožněním doplnění a doložení skutkových tvrzení měl rozhodovat na základě neúplně provedeného dokazování.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů a provádění a hodnocení důkazů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Námitky stěžovatelů uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Značná část námitek uváděných v ústavní stížnosti představuje opakování námitek odvolacích. S ohledem na právě uvedené Ústavní soud pro stručnost především odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, zejména na rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud jde o námitky stran překročení přezkumného oprávnění odvolacího soudu a porušení shora citovaných ustanovení o.s.ř., konstatuje Ústavní soud, že k tomuto pochybení nedošlo. Vzhledem k charakteru řízení, které je tzv. řízením nesporným, nebyl odvolací soud ve svém přezkumu s ohledem na ust. §212 o.s.ř. vázán rozsahem (mezemi) odvolání. Ústavní soud nespatřuje žádné pochybení ani v konstatování odvolacího soudu, že bylo-li napadeno odvoláním výživné stanovené stěžovateli J. K., byl tím napaden celý sytém výživného a odvolací soud se musel zabývat stanovením vyživovací povinnosti všech vůči nezletilé vyživovací povinností dotčených osob. V procesu dokazování Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by odůvodňovalo kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí. Ve vztahu k hodnocení důkazů a stanovení vyživovací povinnosti stěžovatelce V. K. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a je dostatečně odůvodněno, přičemž Ústavní soud za této situace není povolán k tomu, aby do tohoto rozhodnutí jakkoli zasahoval. Totéž platí o zjištění a hodnocení majetkových poměrů účastníků, včetně matky. Ústavní soud neshledal ani namítané porušení ust. §118a o.s.ř. K otázce tzv. předvídatelnosti nebo překvapivosti rozhodnutí připomíná Ústavní soud svoji konstantní judikaturu, podle níž se jedná o překvapivost rozhodnutí, jestliže postup obecných soudů nese znaky libovůle. Tak je tomu např. tehdy, kdy se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. V projednávaném případě odvolací soud doplnil dokazování, přičemž stěžovatelé měli možnost se k prováděným důkazům vyjádřit. Navíc nedošlo ke změně právního náhledu na věc. Pokud jde o poučovací povinnost soudu, jedná se o poučení o možnosti předložit důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní, a to zejména za situace, kdy odvolací soud dospěje k jinému právnímu náhledu na věc. V projednávaném případě nebyly prováděny a ani nevyvstala potřeba provádět žádné důkazy, které by z hlediska předchozího právního náhledu na věc (který zůstal nezměněn) nebyly relevantní. Odvolací soud tak podle závěru Ústavního soudu při změně rozhodnutí soudu prvního stupně žádná ustanovení o.s.ř. neporušil. Odkazy na výše citované nálezy Ústavního soudu byly s ohledem na uvedené shledány nepřípadnými. Pokud jde o údajné neuznání dokladů předložených stěžovatelem J. K., z protokolu o jednání před odvolacím soudem na č.l. 249-252 spisu vyplývá, že tyto doklady byly včetně překladů odvolacímu soudu předloženy a tímto soudem u jednání též referovány. Ústavní soud též nezjistil, že by stěžovatelům bylo jakkoli bráněno v doplnění jejich skutkových tvrzení nebo navrhování důkazů.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nenalezl nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně stěžovateli uváděným.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu