ECLI:CZ:US:2009:4.US.1918.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1918/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Kozí 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2008 sp. zn. 7 Tdo 218/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2007 čj. 4 To 31/2007-1171 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2007 čj. 1 T 10/2005 - G 941 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 30. 7. 2008 a doplněným dne 10. 9. 2008 se J. K. (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 10/2005, zrušil i všechna další rozhodnutí na ně navazující a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a písemností vyžádaných ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 10/2005 vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 1. 2007 Krajský soud v Brně (dále též "nalézací soud") mimo jiné obviněného uznal pro skutky v rozsudku popsané vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jedenáct let a šest měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání bankovní činnost na dobu deseti let. Nalézací soud obviněnému dále uložil povinnost nahradit škodu poškozeným v rozsudku uvedeným; další poškozené v rozsudku uvedené odkázal se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dne 4. 9. 2007 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného napadený rozsudek krajského soudu ze dne 12. 1. 2007 v celém rozsahu jeho odsuzující části zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání bankovní činnost na dobu deseti let. Obviněnému dále uložil povinnost nahradit škodu poškozeným v rozsudku uvedeným; další poškozené v rozsudku uvedené odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ohledně skutku popsaného pod bodem 1780 výroku o vině napadeného rozsudku, týkajícího se poškozeného Ing. J. S., věc vrátil soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. c), d) a g) tr. řádu s tím, že dovolání směřuje proti výrokům o vině a trestu i proti výroku o uložení povinnosti nahradit škodu poškozeným uvedeným ve výrokové části rozsudku. Na základě výzvy odvolacího soudu obviněný odstranil vady dovolání ve lhůtě dvou týdnů (§265h odst. 1 tr. řádu) a v této lhůtě, nicméně po uplynutí dovolací lhůty, důvody rozšířil o důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dne 6. 5. 2008 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
V ústavní stížnosti, jejíž argumentace se v podstatné části shodovala s obsahem dovolání, stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva dle čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 5 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 a 4, čl. 14, čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a čl. 9 odst. 1, 2 a 4, čl. 14 odst. 1 a 3 písm. c), d), e) a odst. 5, čl. 15 odst. 1, čl. 16, čl. 17 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Stěžovatel namítl, že jeho trestní věc nebyla projednána nezávislým a nestranným soudem, neboť o jeho odvolání rozhodovali tři soudci vyloučení podle ust. §30 odst. 2 tr. řádu z toho důvodu, že dne 10. 12. 2004 rozhodovali o jeho vzetí do vazby. Také předseda senátu nalézacího soudu JUDr. Miloš Žďárský nemohl nestranně a nepodjatě rozhodovat o jeho vině a trestu, neboť se ve dnech 1. až 8. března 2005 ve sdělovacích prostředcích vyjádřil k dalšímu postupu soudu v jeho trestní věci a veřejnosti sdělil informace, aniž by to dříve sdělil stranám, resp. jeho obhájci, čímž ho zbavil možnosti vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Tím byl porušen s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 38 Listiny.
Článek 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy, zaručující základní právo na právní pomoc v řízení před soudem nebo jinými státními orgány, byly dle stěžovatele porušeny tím, že od 10. 2. 1998 do 9. 2. 2001, kdy byl trestně stíhán Policií ČR, neměl obhájce, ačkoliv šlo o případ nutné obhajoby.
Základní právo na spravedlivý proces při dokazování v řízení před soudem dle čl. 38 odst. 2 Listiny mělo být porušeno tím, že stěžovateli v přípravném řízení, v řízení před nalézacím soudem, stejně jako v řízení před odvolacím soudem, nebylo umožněno klást otázky poškozeným, neměl možnost se vyjadřovat k výslechu svědků či listinným důkazům, důkazy čtením výpovědí svědků byly provedeny v rozporu se zákonem a k některým důkazům se nemohl vyjádřit písemně.
Stěžovatel byl přesvědčen, že skutky, které byly předmětem obžaloby, nevykazovaly znaky žádného trestného činu a že mezi provedenými důkazy a právními závěry odvolacího soudu byl extrémní rozpor. Odvolací soud nesprávným právním posouzením jednání popsaných pod body 1) a 2) svého rozsudku tak porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 7 odst. 1 Úmluvy, zakotvující princip zákonnosti trestných činů a trestů, a princip in dubio pro reo.
Dovolací soud porušil právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že neprojednal dovolání podané též podle ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Stěžovatel poukázal na nálezy IV. ÚS 134/03 (Sb. n. usn., sv. 31, str. 11) a II. ÚS 473/05 (Sb. n. u., sv. 40, str. 439), které bylo možné dle jeho přesvědčení aplikovat i v daném případě.
Závěrem stěžovatel tvrdil, že délka jeho trestního řízení, počínaje vznesením obvinění ze dne 27. 3. 1997 a konče doručením napadeného usnesení Nejvyššího soudu dne 2. 6. 2008, zcela odporovala ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručujícímu právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Ústavní soud především posoudil podmínky řízení o ústavní stížnosti. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud ohledně skutku popsaného pod bodem 1780 výroku o vině napadeného rozsudku nalézacího soudu věc vrátil tomuto soudu, aby ji v tomto rozsahu znovu projednal a rozhodl, dospěl Ústavní soud k závěru, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva [§43 odst. 1 písm. e), §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud shledal, že ve zbývající části je ústavní stížnost nepřípustná, resp. zjevně neopodstatněná, z následujících důvodů.
1. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z hlediska práva na přístup k dovolacímu soudu
Stěžovatel tvrdil, že dovolací soud porušil jeho právo na přístup k nezávislému a nestrannému soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny (jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy) tím, že neprojednal dovolání podané též podle ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, kterýžto důvod dodatečně uvedl v doplnění svého dovolání. Byl toho názoru, že v jeho případě měl dovolací soud postupovat v souladu s nálezy IV. ÚS 134/03 a II. ÚS 473/05.
Dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel rozšířil rozsah a důvody dovolání po uplynutí dovolací lhůty, a proto k dovolacímu důvodu podle ust. §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, nepřihlížel.
Ústavní soud připomíná, že "právo na soud", jehož součástí je právo na přístup k soudu, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti opravného prostředku, v projednávaném případě dovolání v trestní věci, neboť samotná jeho povaha vyžaduje právní úpravu státem, který má v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení. Tato omezení nicméně nesmí omezovat přístup otevřený jedinci takovým způsobem či do té míry, aby bylo základní právo zasaženo ve své podstatě. Zákonem stanovená omezení jsou v souladu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, sledují-li legitimní cíl a existuje-li rozumná rovnováha mezi použitými prostředky a sledovaným cílem [viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále též "Evropský soud") ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a ostatní proti České republice, stížnost č. 47273/99, §60-61, uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v českém překladu na www stránkách ministerstva spravedlnosti - vládního zmocněnce na adrese http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=390].
Výklad zákona, v daném případě ustanovení trestního řádu, přísluší v prvé řadě obecným soudům. Role Ústavního soudu se omezuje pouze na přezkoumání, zda jsou důsledky takového výkladu slučitelné s Listinou, Úmluvou či jinými mezinárodními smlouvami zaručujícími veřejná subjektivní základní práva, jimiž je Česká republika vázána. Toto platí zejména v případě výkladu procesních pravidel, jako jsou lhůty pro podání opravných prostředků nebo náležitosti podání. Účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt, které je nutno dodržet při podání opravného prostředku, je zajistit řádný chod soudnictví a zejména zachování právní jistoty. Účastníci řízení musejí za běžných okolností počítat s tím, že tato pravidla budou uplatňována.
Ústavní soud je toho názoru, že oba stěžovatelem výše uvedené nálezy byly vydány na základě skutkového i právního stavu podstatně odlišného od věci stěžovatele, zejména proto, že v jeho případě se nejednalo o doplnění tzv. bianco podaného dovolání. Jinak řečeno, opomenutí stěžovatele uvést ve svém dovolání ve stanovené dovolací lhůtě některý z dalších zákonných důvodů, nelze považovat za vadu dovolání, která by mohla být po uplynutí dovolací lhůty odstraněna. Uvádění dalších dovolacích důvodů po uplynutí dovolací lhůty, v rámci odstraňování vad dovolání postupem dle ust. §265h odst. 1 tr. řádu, proto nelze považovat za odstraňování vad dovolání, nejedná-li se o případ tzv. bianco dovolání, o jehož ústavněprávních aspektech se Ústavní soud vyjádřil ve svých výše uvedených nálezech. Z uvedených důvodů je v této části ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
2. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na nezávislý a nestranný soud dle čl 6 odst. 1 Úmluvy, resp. práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny
Stěžovatel namítl, že jeho trestní věc nebyla projednána nezávislým a nestranným soudem, neboť předseda senátu nalézacího soudu JUDr. Miloš Žďárský se ve dnech 1. až 8. března 2005 ve sdělovacích prostředcích (stěžovatelem blíže nespecifikovaných) vyjádřil k dalšímu postupu soudu ve věci stěžovatele. Stejně tak ani odvolací soud nesplňoval kritéria nezávislosti a nestrannosti, neboť jeho soudci JUDr. Jaroslav Sukaný, JUDr. Stanislav Urbanec a JUDr. Renáta Sukalová již dříve, tj. dne 10. 12. 2004, rozhodovali o jeho vzetí do vazby, a z toho důvodu byli vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení dle ust. §30 odst. 2 tr. řádu. Tím byl porušen s čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 38 Listiny.
Ze shromážděných podkladů vyplývá, že stěžovatel námitku podjatosti nalézacího soudu uplatnil již v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud se s námitkou podjatosti předsedy senátu, eventuálně senátu nalézacího soudu, neztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 112-114 své rozhodnutí dostatečně a podrobně (a tudíž v souladu s ústavními požadavky na spravedlivý proces) odůvodnil. Ani Ústavní soud nezjistil jakýkoliv náznak tvrzeného zásahu do základního práva a dospěl k závěru, že v tomto ohledu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o tvrzenou nestrannost odvolacího soudu, dovolací soud k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy že o odvolání stěžovatele rozhodl vyloučený orgán, nepřihlížel, neboť dospěl k závěru, že tento dovolací důvod byl stěžovatelem uplatněn po uplynutí lhůty k podání dovolání. Toto zjištění ústavně relevantním způsobem odůvodnil na č. l. 8 svého rozhodnutí.
Z uvedených důvodů je Ústavní soud toho názoru, že v části namítající nestrannost odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jinak řečeno, případnou námitku podjatosti odvolacího soudu měl stěžovatel včas uplatnit již v řízení před dovolacím soudem, a pokud tak neučinil, nelze k ní v řízení o ústavní stížnosti přihlédnout.
3. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na obhajobu dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy, resp. práva na právní pomoc a obhajobu dle čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny
Stěžovatel tvrdil, že k namítanému zásahu došlo tím, že po část přípravného řízení v době od 10. 2. 1998 do 9. 2. 2001, kdy byl trestně stíhán Policií ČR, neměl obhájce, ačkoliv šlo o případ nutné obhajoby.
Odvolací soud svůj závěr o neopodstatněnosti námitek stěžovatele v daném směru ve svém rozhodnutí (str. 110 - 112) dostatečně, podrobně a tudíž ústavně relevantním způsobem odůvodnil.
Dovolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že s touto námitkou se odvolací soud podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí a na toto dle jeho přesvědčení správné rozhodnutí odkázal; svůj závěr dále podrobně odůvodnil na č. l. 8 až 11 svého rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že právo obhajovat se osobně nebo za pomocí obhájce je jedním z prvků spravedlivého procesu. Právo na obhájce zabezpečuje rovnost zbraní a takové postavení obviněného, které není podstatně nevýhodnější než postavení obžaloby. Je klíčové z hlediska respektování všech ostatních práv, které hlava pátá Listiny a článek 6 Úmluvy přiznávají obviněnému. Ústavní soud je toho názoru, že toto právo v přípravném řízení stěžovateli nebylo odepřeno a poukazuje na ústavně konformní odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
4. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska nemožnosti vyslýchat svědky
Stěžovatel tvrdil, že základní právo na spravedlivý proces při dokazování v řízení před soudem dle čl. 38 odst. 2 Listiny bylo porušeno tím, že v přípravném řízení, v řízení před nalézacím soudem, stejně jako v řízení před odvolacím soudem, mu nebylo umožněno klást otázky poškozeným, neměl možnost se vyjadřovat k výslechu svědků či listinným důkazům, důkazy čtením výpovědí svědků byly provedeny v rozporu se zákonem a k některým důkazům se nemohl vyjádřit písemně; uvedl, že "nebyl s to dosáhnout výslechu svědků" v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, pokládat jim otázky a vyjádřit se k jejich výpovědi.
Nalézací soud, jak zjevně plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, provedl rozsáhlé důkazní řízení, které - po zrušení jeho předcházejícího rozhodnutí odvolacím soudem - v intencích odvolacího soudu doplnil. V odůvodnění svého rozhodnutí pak ústavně akceptovatelným způsobem uvedl důvody, pro které nevyhověl dalším návrhům na dokazování.
Odvolací soud námitky stěžovatele, že věc nebyla dostatečně objasněna, neboť nalézací soud neprovedl jím navrhované důkazy, neshledal důvodnými a svůj závěr podrobně odůvodnil.
Dovolací soud se námitkami v tomto směru nezabýval, neboť nespadaly pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. tyto pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů obecné soudy dostatečně a ústavně relevantním způsobem odůvodnily. Tvrzení stěžovatele o porušení zásad spravedlivého procesu vadným dokazováním je proto z uvedených důvodů zjevně neopodstatněné.
5. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z hlediska principu in dubio pro reo
Stěžovatel tvrdil, že skutky, které byly předmětem obžaloby, nevykazovaly znaky žádného trestného činu a že mezi provedenými důkazy a právními závěry odvolacího soudu byl extrémní rozpor. Nesprávným právním posouzením jednání popsaných pod body 1) a 2) napadeného rozsudku tak odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 7 odst. 1 Úmluvy, zakotvující princip zákonnosti trestných činů a trestů, a princip in dubio pro reo.
Podstatou ústavní stížnosti v této části je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nesprávně posoudily zjištěné skutkové okolnosti, pokud došly k závěru, že naplňovaly skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stěžovatel pravomocně uznán vinným a odsouzen, čímž porušily princip in dubio pro reo.
V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu není jeho úkolem, aby pravidelně přezkoumával, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy při hodnocení v řízení provedených důkazů, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Ústavě, Listině, Úmluvě, či jiných mezinárodních dohodách vážících Českou republiku a zaručujících základní práva.
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy - což se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo - nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)].
K tvrzenému porušení principu in dubio pro reo Ústavní soud uvádí, že z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy; §2 odst. 2 tr. řádu), kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, skutečně plyne pravidlo v pochybnostech ve prospěch, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález ze dne 24. 2. 2004 I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)]. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu náleží "pouze" zkoumat, zda řízení, posuzované vcelku, včetně způsobu provedení důkazů v neprospěch i prospěch obviněného, mělo spravedlivý charakter požadovaný články 36 a násl. Listiny, resp. článkem 6 odst. 1 Úmluvy. Určitou nepřímou kontrolu uskutečňuje Ústavní soud zkoumáním, zda obecné soudy dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, též pokud jde o hodnocení provedených důkazů a důvodů, proč odmítly provést navržené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn kontrolovat věcnou správnost takového odůvodnění, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu.
Na úrovni zákona úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu, upravuje trestní řád v ust. §5 odst. 5, dle něhož "Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. ... ."
Komentářová literatura (srov. např. P. Šámal a kolektiv: Trestní řád - komentář, 5. doplněné a přepracované vydání, C. H. Beck, 2005, str. 23 a násl.) připomíná, že zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností vyjádřená v ustanovení §5 odst. 5 tr. řádu nahradila v trestním řádu (po novelizaci zákony č. 292/1993 Sb. a č. 265/2001 Sb.) tzv. zásadu objektivní pravdy, vycházejíc z premisy, že "... skutkové informace, které tvoří bázi právního rozhodnutí, bývají ovlivněny určitou nejistotou, pramenící z nejisté hodnověrnosti zdrojů informací ... . Vzniká proto otázka, jak tyto skutečnosti týkající se poznání dát do souladu s právnickým požadavkem, aby skutkový základ rozhodnutí soudu byl bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. ... Jde o tzv. jistotu praktickou ... . Pokud pak jde o kritérium, podle kterého poznáváme praktickou jistotu a kterým prakticky jisté poznatky oddělíme od poznatků pouze pravděpodobných, na které musíme aplikovat zásadu "in dubio pro reo", zvolil zákonodárce kritérium "důvodných pochybností", které nijak blíže nevymezil ani nevysvětlil. ... za takovou důvodnou pochybnost (lze) považovat pochybnost, která by způsobila, že soudce (či jiný orgán činný v trestním řízení) po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů by byl tak nerozhodný, že by nemohl říci, že uvedená skutečnost naplňující znak trestného činu se stala, a že tedy by nemohl říci, že získal ustálené přesvědčení o vině obžalovaného (obviněného). Je to tedy taková pochybnost, která by u rozumné osoby zapříčinila, aby zaváhala nebo ustala při vyřizování důležité životní záležitosti. Není to však imaginární pochybnost, ani pochybnost založená na rozmaru nebo určité náhodě či na domněnce nebo dohadu." S takovýmto shrnutím nemá Ústavní soud důvod polemizovat. Ve stručnosti k uvedenému dodává: má-li soud po řádném vyhodnocení důkazů (k němuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo) za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soud žádné pochybnosti nemá.
6. K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska délky řízení
Závěrem stěžovatel tvrdil, že délka jeho trestního řízení, počínaje vznesením obvinění ze dne 27. 3. 1997 a konče doručením napadeného usnesení Nejvyššího soudu dne 2. 6. 2008, zcela odporovala ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručujícímu právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání poukázala na to, že délka trestního řízení byla ovlivněna i dílčími průtahy obviněného a byla zohledněna přiměřeným způsobem. Nelze však přehlédnout mimořádně vysoký stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného, vysoký počet poškozených, mimořádnou výši způsobené škody, do jisté míry i sofistikovaný způsob provedení činu a v neposlední řadě zcela nekritický postoj obviněného ke spáchané trestné činnosti.
Ústavní soud konstatuje, že obvinění mají právo, aby o jejich trestní věci bylo rozhodnuto obecnými soudy v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména obvinění zbavení osobní svobody dle čl. 5 odst. 3 Úmluvy. Přiměřenost délky řízení posuzuje ve světle konkrétních okolností případu a s přihlédnutím ke kritériím zakotveným jak ve své judikatuře [srov. např. nález II. ÚS 71/99, Sb. n. u., sv. 30, str. 281 (284) a tam odkazované nálezy IV.ÚS 247/98, Sb. n. u., sv. 13, str. 491 (492) a nález II.ÚS 445/98, Sb. n. u., sv. 14, str. 117 (119)], tak i v judikatuře Evropského soudu (viz např. rozsudek ve věci Zwierzyňski proti Polsku, Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2002, str. 5 a násl.). Těmito kritérii jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování státních orgánů, přičemž soud bere na zřetel i předmět sporu, resp. jeho význam pro účastníky. I když stěžovatelem tvrzenou délku trestního řízení obecně nelze považovat za dobu přiměřenou, k posouzení, zda tím současně bylo zasaženo jejich základní právo, nutno zjistit, které časové úseky z celkové doby lze přičítat neodůvodněné nečinnosti státních orgánů. Bylo tedy především na stěžovateli, aby označil, které doby takové neodůvodněné nečinnosti státním orgánům přičítá. V tomto směru však ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv argumentaci či poukaz na konkrétní období. Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než tvrzení stěžovatele v daném směru označit za zjevně neopodstatněné.
V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly neodůvodněné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí [srov. např. usnesení III.ÚS 355/97, Sb. n. u., sv. 9, str. 445 (447); nález IV.ÚS 628/03, Sb.n.u., sv. 34, str. 301 (308)].
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z vyžádaného spisu nelze dovodit nic, co by prokazovalo opak.
Pro uvedené Ústavnímu soud návrh jako zčásti nepřípustný podle ust. §43 odst. 1 písm. e) a zčásti zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu