ECLI:CZ:US:2009:4.US.1974.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1974/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Janem Hoškem, advokátem, AK se sídlem Sokolovská 980, 386 01 Strakonice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008 čj. 39 Co 23/2008-142, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 11. 2007 čj. 18 C 99/2003-136 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 9. 2006 čj. 18 C 99/2003-123 ve výrocích III., IV., V., VI., IX., X a XI. takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovateli se vrací z účtu Ústavního soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doplněnou podáním ze dne 28. 8. 2008 stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy České republiky napadl shora označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o náhradě škody.
Stěžovatel stručně zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl o žalobě Ľ. Č. a uložil žalovanému stěžovateli nahradit žalobkyni škodu na zdraví, kterou utrpěla v příčinné souvislosti s úrazem při poruše kolotoče vlastněného a provozovaného stěžovatelem. Stěžovateli byl pro část řízení ustanoven opatrovník, Městská část pro Prahu 9, kterému byl doručen rozsudek; stěžovatel se však o jeho existenci dověděl až v říjnu 2007 prostřednictvím svého právního zástupce. Odvolání, které podal, však soud I. stupně odmítl jako opožděně podané, toto rozhodnutí Městský soud v Praze v odvolacím řízení potvrdil.
Stěžovatel připustil, že obvodní soud postupoval správně, když mu podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ustanovil opatrovníka, poukázal však na to, že opatrovník byl nečinný, což soud neměl tolerovat, měl ho zprostit funkce a ustanovit mu opatrovníka jiného, např. z řad advokátů. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 629/04 (publ. in Sb. n. u., sv. 36, str. 731) a tvrdil, že v rozporu s judikovaným názorem Ústavního soudu rozhodl i odvolací soud. Stěžovatel dále zpochybnil závěr Městského soudu v Praze, podle kterého se stěžovatel nemůže dovolávat nečinnosti opatrovníka, věděl-li o tom, že je proti němu veden spor a zůstal-li přesto nečinný. Takový názor odvolacího soudu je podle stěžovatele absurdní, neboť by nutně vedl k odlišení dvou skupin opatrovníků s různě vymezenými povinnostmi.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 9. 9. 2008, podepsaného předsedkyní senátu 18 C, plně odkázal na vydané rozhodnutí a obsah spisu. Vzhledem k tomu, že účastník řízení ke vzneseným ústavněprávním námitkám neargumentoval, nebylo jeho vyjádření stěžovali komunikováno.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 18 C 99/2003, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že obvodní soud dne 10. 11. 2003 doručil stěžovateli žalobu (čl. 13 verte), ke které se nevyjádřil (č.l. 14), a dne 25. 2. 2004 usnesení o ustanovení znalce k bodovému ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění žalobkyně (č.l. 18). Ostatní zásilky se stěžovateli nepodařilo doručit, a to ani na adresu trvalého bydliště, ani na adresu stěžovatele uvedenou v přípisu na č. l. 14. Šetření soudu po jeho jiném pobytu bylo bezvýsledné, a proto soud ustanovil stěžovateli usnesením ze dne 28. 4. 2005 čj. 18 C 99/2003-68 opatrovníka - Městskou část pro Prahu 9, v jejímž obvodu měl stěžovatel naposledy své trvalé bydliště. Opatrovník se ústního jednání dne 26. 4. 2006 nezúčastnil, z jednání nařízeného dne 20. 9. 2006 se omluvil a uvedl, že rozhodnutí ve věci ponechává na úvaze soudu (č.l. 114). Po vyhodnocení provedených důkazů soud I. stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit žalobkyni škodu způsobenou jí na zdraví v částkách vyčíslených ve výrocích rozsudku, sestávajících se z bolestného, ztížení společenského uplatnění a roční renty (výroky III.- VI.); soud dále zavázal stěžovatele povinností uhradit náklady řízení žalobkyni a státu (výroky IX. - XI.). Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 11. 2006.
Odvolání stěžovatele doručené soudu dne 31. 10. 2007 Obvodní soud pro Prahu 9 ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako opožděně podané. K námitce stěžovatele o nečinnosti opatrovníka uvedl, že opatrovník si byl svých práv a povinností vědom a své procesní stanovisko formuloval tak, že rozhodnutí ponechal na úvaze soudu. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení soudu I. stupně potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, a není jim instančně nadřazen; Ústavní soud neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94, publ. in Sb. n. u. sv. 3, str. 17).
V projednávaném případě Ústavní soud akceptoval, že stěžovatel nebrojil proti ustanovení opatrovníka, neboť sám označil tento postup soudu za správný, avšak základem své argumentace směřující proti rozhodnutím o odmítnutí odvolání proti rozsudku soudu I. stupně učinil námitky proti postupu soudu I. a II. stupně, které údajnou nečinnost opatrovníka tolerovaly; stěžovatel rovněž naznačil, že funkci opatrovníka by spíše než orgán místní samosprávy lépe plnil některý z advokátů.
K tomu Ústavní soud podotýká, že již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že pokud soud stanoví opatrovníkem obec, či městskou část, v jejímž obvodu měl účastník řízení poslední známé trvalé bydliště, nelze úvaze soudu vytknout protiústavnost (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 124/2000, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). V nálezu sp. zn. II.ÚS 171/06 (publ. in Sb. n. u., sv. 43, str. 81) později doplnil, že pokud jsou dány důvody pro ustanovení opatrovníka, je třeba vhodnou osobu hledat v okruhu osob blízkých zastoupeného, případně těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat jeho zájmy. Ústavní soud má v projednávané věci za to, že tomuto požadavku nalézací soud dostál, neboť z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že soud ustanovil Městskou část pro Prahu 9 opatrovníkem poté, co příbuzní žalovaného nevyslovili ke svému ustanovení do této funkce souhlas. Skutečnost, že soud neustanovil do funkce opatrovníka advokáta, neodůvodňuje kasaci jeho rozhodnutí; ustanovení advokáta opatrovníkem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, je jednou z možností, nikoliv povinností soudu.
Námitku stěžovatele o rozhodování Městského soudu v Praze v rozporu s nálezem Ústavního soudu nepovažoval Ústavní soud za opodstatněnou, neboť odkaz na nález II.ÚS 629/04 shledal nepřípadným. V citovaném nálezu druhý senát Ústavního soudu podrobil kritice stav, kdy obecný soud ustanovil nepřítomné účastnici řízení opatrovníka justičního čekatele téhož soudu, který ve věci rozhodoval. Ústavní soud označil praxi ustanovování opatrovníků z řad zaměstnanců soudu v naprostém rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi řízení dosaženo, a to pro velmi pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka (a tím i jeho samotného) na co nejrychlejším skončení věci, a zájmem účastníka řízení, kterého má zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů. K takové kolizi poměru opatrovníka k soudu samotnému ve stěžovatelově věci nedošlo a důvod rozhodnutí (ratio decidendi) vyjádřený v citovaném nálezu tudíž odvolací soud ve stěžovatelově věci nezavazoval.
K námitce o tolerování údajné nečinnosti opatrovníka Ústavní soud uvádí, že podle hodnocení obecných soudů opatrovník zcela nečinný nebyl a svoje procesní stanovisko ve věci vyjádřil. V souvislostech daného případu Ústavní soud závěr obecných soudů respektoval a nepřehlédl ani stěžovatelův postup, který se projevil jako neobezřetný, když na žalobu zaslanou mu soudem věcnými námitkami přiměřeně a včas nezareagoval, a ani poté se nechoval tak, jak se v zájmu ochrany svých práv chovat měl, v důsledku čehož mu soud byl nucen ustanovit opatrovníka. Zde je namístě připomenout, že soukromé právo je vybudováno na předpokladu iniciativy především jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Skutečnost, že opatrovník vyjádřil k věci stanovisko, s jehož obsahem stěžoval nesouhlasí, nemůže přivodit sama o sobě zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud tak uzavřel, že ústavněprávní deficit, jenž stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, zjištěn nebyl. Soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení týkající se ustanovení opatrovníka a lhůty k podání řádného opravného prostředku proti meritornímu rozhodnutí, jakož i jejich postup ve stěžovatelově věci lze považovat za konformní s kautely hlavy páté Listiny.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poněvadž stěžovatel zaplatil při podání ústavní stížnosti soudní poplatek formou kolkové známky v hodnotě 1 000,- Kč, ačkoliv tuto povinnost neměl, neboť řízení o ústavní stížnosti není zpoplatněno, bylo rozhodnuto o jeho vrácení (§10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. února 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu