ECLI:CZ:US:2009:4.US.2003.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2003/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. O., zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2008 č. j. 3 Ads 28/2008-47, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2007 č. j. 31 Ca 122/2007-28, proti rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje ze dne 15. 5. 2007 č. j. Ev. č.: HSBM-31-9-252/1-PR-2007 a proti rozhodnutí ředitelky Kanceláře krajského ředitele HZS Jihomoravského kraje č. j. HSBM-19-544/1-PP-2007 ze dne 29. 1. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2008 č. j. 3 Ads 28/2008-47, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2007 č. j. 31 Ca 122/2007-28, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ředitele Hasičského záchranného sboru (dále jen "HZS") Jihomoravského kraje ze dne 15. 5. 2007 č. j. Ev. č.: HSBM-31-9-252/1-PR-2007. Rozhodnutím ředitele HZS Jihomoravského kraje bylo potvrzeno rozhodnutí ředitelky Kanceláře krajského ředitele HZS Jihomoravského kraje č. j. HSBM-19-544/1-PP-2007 ze dne 29. 1. 2007, kterým mu byla na základě ustanovení §224 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb."), započtena doba rozhodná pro výsluhový příspěvek a pro odchodné v délce 5 let a 30 dnů. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 3 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Porušení práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítá, že závěry obecných soudů jsou zjednodušením věci a vycházejí z nepřiměřeného zobecnění. Soudy rozhodly, že pro stanovení výsluhového příplatku a odchodného není rozhodný charakter vykonávané práce, ale splnění formálních podmínek služebního poměru příslušníků HZS, a že stěžovateli nevznikly výsluhové nároky za dobu, kdy byl občanským zaměstnancem ICO ČR a následně HZS; základní podmínkou pro vznik služebního poměru podle §21 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb., o hasičském záchranném sboru a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 238/2000 Sb."), nebyl prý totiž pracovní poměr k HZS ke dni 1. 1. 2001, ale zvláštní pracovní poměr příslušníka, na který se vztahovala úprava odchylná od zákoníku práce, obsažená v části třetí zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 133/1985 Sb."), účinná do 31. 12. 2000. Stejně stěžovatel hodnotil i závěr Nejvyššího správního soudu, podle něhož nelze považovat za diskriminaci, jestliže se ustanovení §21 odst. 3 zákona č. 328/2000 Sb. nevztahuje na občanské zaměstnance civilní obrany, kteří se v delimitačním řízení stali zaměstnanci HZS, a nárok na výsluhový příspěvek a odchodné vzniká právě v důsledku splnění speciálních povinností příslušníka HZS. Podle názoru stěžovatele není správný závěr, že předmětný nárok nemohl vzniknout občanským zaměstnancům pouze na základě změny zaměstnavatele bez toho, že by tito zaměstnanci plnili zvláštní povinnosti vyplývající ze služebního poměru.
Stěžovatel tvrdí, že uvedený postup je protizákonný a diskriminační, protože zvýhodňuje jednu skupinu zaměstnanců stejné profese proti jiné skupině. Tento názor opírá o to, že jeho pracovní poměr k ICO nebyl ukončen, ale byl delimitován od 1. 1. 2001 na HZS, který je nástupnickou organizací nejen pro zaměstnance hasičských záchranných sborů, ale i pro zaměstnance oddělení civilní ochrany okresů a zaměstnance civilní obrany "pod ministerstvem obrany". Namítá, že jeho pracovní poměr jako občanského zaměstnance ministerstva obrany se řídil nejen příslušnými ustanoveními zákoníku práce, ale i dalšími předpisy, a obsahoval řadu specifických závazků, jež ze zákoníku práce nevyplývaly.
Stěžovatel dále uvádí, že podle ustanovení §21 odst. 3 zákona č. 238/2000 Sb. se do doby trvání služebního poměru započítávají i doby, které byly podle dosavadních předpisů započítávány pro pracovní poměr příslušníků HZS. Dovozuje tedy, že služební orgán, který rozhodoval o započítání doby rozhodné pro výsluhový příspěvek a pro odchodné, mu měl započíst i dobu pracovního poměru v organizacích, jejichž je HZS právním nástupcem. Jakýkoliv jiný postup je podle jeho názoru protizákonný a diskriminační.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Ústavy) a zákazu diskriminace (čl. 3 Listiny), přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V této souvislosti je přitom třeba poznamenat, že ke stejnému závěru dospěl již I. senát Ústavního soudu, když svým usnesením ze dne 3. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2007/08 odmítl ústavní stížnost, která je s právě projednávanou věcí prakticky totožná. Čtvrtý senát Ústavního soudu přitom nemá nejmenšího důvodu se od právního názoru I. senátu Ústavního soudu odklánět.
Proto budiž i zde připomenuto, že je věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho (viz Pl. ÚS 9/95 ze dne 28. 2. 1996). Ve smyslu čl. 3 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Do postavení subjektů v pracovních (i služebních vztazích) je pak obecný zákaz diskriminace promítnut jako zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace. Vzhledem k neexistenci obecného antidiskriminačního zákona lze pouze per analogiam legis využít ustanovení zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného zákona pak vyplývá - a tento závěr lze považovat za obecný - že za nerovné zacházení se nepovažuje rozlišování, které stanoví zvláštní právní předpis. Dále se za diskriminaci nepovažuje rozdílné zacházení, pokud z povahy zaměstnání nebo souvislostí vyplývá, že důvod pro rozlišení představuje podstatný a rozhodující požadavek pro výkon zaměstnání, které má fyzická osoba vykonávat, a který je pro výkon tohoto zaměstnání nezbytný; cíl sledovaný takovou výjimkou musí být oprávněný a požadavek přiměřený (§4 odst. 1, 3 cit. zákona).
V předmětné věci se stěžovatel domáhá započtení dob, kdy pracoval jako občanský zaměstnanec nejdříve v resortu ministerstva obrany a posléze v resortu ministerstva vnitra a HZS, pro vznik nároku na výsluhový příspěvek a odchodné, které jsou určeny pro příslušníky HZS ve služebním poměru. Ústavní soud zde přisvědčil závěrům obecných soudů v tom, že je nutno diferencovat mezi postavením občanského zaměstnance, jehož pracovní poměr se řídí zákoníkem práce, a postavením příslušníka ve služebním poměru, jehož právní vztah se řídí služebním zákonem (bez ohledu na to, zda se jedná o služební poměr vojáka z povolání, příslušníka Policie ČR či příslušníka HZS); ten s sebou nese řadu osobních omezení, výraznější podřízenost služebnímu funkcionáři a nižší stupeň ochrany postavení takového příslušníka. Bylo by naopak - podle názoru Ústavního soudu - neodůvodněným zvýhodněním občanského zaměstnance, pokud by se na roveň dob trvání služebního poměru stavěly i doby trvání pracovního poměru v režimu zákoníku práce. Z právní úpravy obou vztahů účasti v pracovním procesu (pracovní poměr a služební poměr) jednoznačně vyplývá - byť by opticky byla někdy konána i obdobná práce - že postavení zaměstnance je v těchto dvou vztazích rozdílné, neboť nelze přehlížet další související okolnosti. Služební poměr je spojený s výraznějším omezením práv zaměstnanců - příslušníků a naopak posílením oprávnění zaměstnavatele; jejich kompenzací je pak výsluhový příspěvek a odchodné.
Ústavní soud rovněž přisvědčil závěrům obecných soudů, že změnou zaměstnavatele (delimitací) ke změně charakteru pracovního vztahu nedošlo. I nadále byl stěžovatel v pracovním poměru podle zákoníku práce k HZS a tento pracovní poměr skončil až k jeho žádosti v souvislosti s tím, že požádal o přijetí do služebního poměru. Obecné soudy velmi podrobně rozebraly a odůvodnily přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na nástupnický subjekt (HZS). Vypořádaly se rovněž s rozdílným postavením zaměstnanců, kteří byli v pracovním poměru řízeném zákoníkem práce a v pracovním poměru, na který se vztahovala úprava odchylná od zákoníku práce obsažená v části třetí zákona č. 133/1985 Sb.
Stěžovatel namítal i porušení čl. 28 Listiny, který zakotvuje právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Samotný výsluhový příspěvek a odchodné však nelze v obecné rovině považovat za odměnu za práci (rozuměj za vykonanou práci); jedná se pouze o určité "kompenzace" výrazně oslabeného postavení zaměstnance ve služebním poměru oproti postavení zaměstnance v pracovním poměru upravovaném zákoníkem práce. Nelze proto o porušení uvedeného základního sociálního práva uvažovat.
Stěžovatel dále namítal porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, v němž je vysloven zákaz diskriminace. Ústavní soud - se zřetelem k výše uvedeným úvahám - však dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k diskriminaci stěžovatele ve srovnání se zaměstnanci ve služebním poměru rovněž nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu