ECLI:CZ:US:2009:4.US.2072.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2072/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem Symfonická 1496/09, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2008 čj. 18 Co 172/2008-66 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 5. 2007 čj. 4 C 260/2006-55 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozsudků, vydaných v řízení proti České republice - Ministerstvu obrany o zaplacení 297 000,- Kč.
Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 4 C 260/2006, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel dosáhl zrušení rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech, jímž byl v lednu 1958 uznán vinným trestným činem (opětovného) nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců, který vykonal. Trestní rozsudek byl ke stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001 sp. zn. 4 Tz 221/2001 a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu. V odškodňovacím řízení Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany ČR přiznal stěžovateli paušální náhradu ušlého výdělku ve výši 2 500,- Kč měsíčně (celkem 55 000,- Kč), náklady výkonu vazby, trestu odnětí svobody a náklady trestního řízení; tyto částky stanovil podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Stěžovatel však měl za to, že přiznaná náhrada mzdy neodpovídá cenové hladině roku 2002 a za přiměřené odškodnění považoval náhradu ve výši průměrné mzdy, tj. 16 000,- Kč měsíčně; žalobou k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 se po žalované České republice domáhal rozdílu mezi požadovanou a vyplacenou náhradou, celkem 297 000,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem z dubna 2004 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatel byl plně odškodněn v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o soudní rehabilitaci a další nárok nad tento rámec mu již nepřísluší. Městský soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Tato rozhodnutí však byla v dovolacím řízení zrušena, neboť podle Nejvyššího soudu bylo rozhodující, že odsuzující trestní rozsudek nebyl zrušen podle zákona o soudní rehabilitaci, nýbrž podle obecných ustanovení trestního řádu. Stěžovatel tak nebyl osobou rehabilitovanou podle zvláštního zákona a §34 zákona o soudní rehabilitaci nelze v jeho případě aplikovat ani přiměřeně (odsuzující rozsudek byl zrušen po účinnosti tohoto zákona). Nejvyšší soud zavázal nalézací soud svým právním názorem, podle kterého se stěžovatelův nárok na odškodnění za vykonanou vazbu a trest řídí obecnou právní úpravou, kterou je zákon č. 64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Je tomu tak proto, že nezákonné odsuzující rozhodnutí bylo vydáno a nabylo právní moci předtím, než nabyly účinnosti zvláštní zákony upravující odpovědnost státu za škodu (zákon č. 82/1998 Sb. a zákon č. 58/1969 Sb.) a zákon č. 141/1961 Sb., upravující odškodnění za vazbu a trest před 1. 7. 1969. Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §394 odst. 1 zákona č. 64/1956 Sb. rovněž připomněl, že je na poškozeném, aby tvrdil a prokázal rozhodující údaje pro určení průměrného a pravděpodobného výdělku, pokud přesahuje částku již vyplacenou, s tím, že výše současné průměrné mzdy není okolností, s níž by zákon spojoval možnost zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku.
Nalézací soud vázán právním názorem soudu dovolacího ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud hledal vhodný způsob pro určení přiměřeného odškodnění za vykonaný trest, neboť zákon č. 64/1956 Sb. konkrétní postup pro odškodnění neupravoval, výši výdělku z doby před více než padesáti lety stěžovatel nebyl schopen doložit a nebylo ji možné zjistit ani jiným způsobem, např. znaleckým posudkem, z důvodu absence statistických či jiných údajů z tehdejší doby. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že nejvhodnějším způsobem pro určení výše náhrady je i s ohledem na těsnou časovou souvislost postup podle §23 zákona o soudní rehabilitaci, podle kterého činí náhrada za ztrátu na výdělku za každý měsíc za vazbu a výkon trestu odnětí svobody 2 500,- Kč. Protože stěžovatel již byl v této výši odškodněn, soud žalobu zamítl s odůvodněním, že skutečnou výši průměrného či pravděpodobného výdělku, kterého měl v době svého věznění dosahovat, se stěžovateli nepodařilo prokázat. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek nalézacího soudu potvrdil.
S rozhodnutími soudů obou stupňů stěžovatel nesouhlasil a tvrdil, že postup při odškodnění podle zákona č. 64/1956 Sb. nebyl možný, neboť po zrušení tohoto zákona umožnil zákon č. 141/1961 Sb., v původním znění (§386), po určitou dobu aplikaci pouze ustanovení §296 odst. 3 zákona č. 64/1956 Sb., upravující postup Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel se domáhal přímé aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy a trval na tom, že náhrada mzdy by mu měla být přiznána ve výši 16 000,- Kč (od které již odečetl přiznanou částku ve výši 2 500,- Kč) měsíčně.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu je z jeho rozhodovací praxe známo, že křivda, o jejíž odškodnění stěžovatel usiloval, spočívala v nezákonném odnětí svobody z důvodu opakovaného odmítnutí nástupu k výkonu služby v branné moci. Stěžovatel byl opakovaně uznán vinným trestnými činy podle §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. a odsouzen k trestům odnětí svobody, které vykonal (rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957 sp. zn. 2 T 211/57 a rozsudkem ze dne 15. 1. 1958 sp. zn. 2 T 225/57, následně i rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Košicích). Přestože zákon o soudní rehabilitaci v ustanovení §4 písm. c) výslovnou citací §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb. umožnil vést ve věci odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci přezkumné řízení a dosáhnout zrušení odsuzujícího rozsudku, stěžovatel této možnosti v zákonem stanovené lhůtě nevyužil; jeho pozdější návrh byl odmítnut jako opožděně podaný (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 281/2000, ze dne 3. 10. 2001, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, či nález sp. zn. Pl.ÚS 46/2000, publ. in Sb. n. u., sv. 22, str. 205). Zrušení v pořadí druhého odsouzení se stěžovatel domohl v řízení o stížnosti pro porušení zákona, ve kterém Nejvyšší soud přisvědčil názoru ministra spravedlnosti o porušení zásady ne bis in idem - dal-li stěžovatel při prvním odmítnutí nástupu k výkonu vojenské základní služby jednoznačně najevo svůj úmysl trvale se vojenské službě z náboženských důvodů vyhnout, neměl být znovu uznán vinným týmž trestným činem a trestní stíhání mělo být zastaveno pro překážku věci rozsouzené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2001 sp. zn. 4 Tz 221/2001, dostupný v elektronické podobě na www.nsoud.cz).
Přestože Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku výslovně deklaroval, že stěžovatel se domohl zrušení odsuzujícího rozsudku z roku 1958 podle obecných předpisů a není namístě postupovat podle zákona o soudní rehabilitaci, kterýmžto názorem soudy nižších stupňů zavázal, má Ústavní soud s ohledem na historický vývoj za to, že se o "rehabilitaci" stěžovatele jednalo. Rozsudek Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech byl zrušen z důvodu porušení ustanovení §6 písm. e) zákona č. 64/1956 Sb. a §265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., což bylo nepochybně i v souladu s účelem zákona o soudní rehabilitaci. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel nevyužil procesní prostředek, jímž se mohl v zákonné lhůtě domáhat zrušení odsuzujícího rozsudku, a že tak za něho učinil ministr spravedlnosti v jeho prospěch a v podstatě za něj. Náprava křivdy způsobené stěžovateli minulým režimem je tak zcela srovnatelná s postavením osoby rehabilitované v rámci přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci. V obou případech totiž jde o odsouzení dotčené osoby v rozporu s tehdy platnými předpisy, neboť i za totalitního režimu měl občan právo odepřít výkon vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského vyznání ve smyslu čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv (srov. nález sp. zn. II.ÚS 285/97, Sb. n. u., sv. 12, str. 159), a to trvale (srov. §265 a §266 zákona č. 86/1950 Sb.), což při opakovaném odmítnutí nástupu k výkonu vojenské služby nepředstavovalo nový skutek [srov. přiměřeně nález sp. zn. IV.ÚS 81/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 41 (47-48)]. Postup a rozhodnutí bývalého Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech tak představovalo hrubé porušení tehdy platných procesních předpisů a důvod ke zrušení vadného rozhodnutí v přezkumném řízení. Z tohoto pohledu není tedy žádný důvod, aby pro účely odškodnění byl stěžovatel posuzován v jiném, resp. výhodnějším, režimu než osoba, která se svých práv řádně domáhala postupem podle zákona o soudní rehabilitaci; odlišný přístup by měl za následek porušení principu rovnosti v právech (srov. obdobně usnesení sp. zn. III.ÚS 466/04 ze dne 31. 3. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
I přes náhled vyložený shora nepovažoval Ústavní soud do rozhodovací činnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze v projednávané věci jakkoliv zasahovat. Nepřísluší mu totiž posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Takové porušení však ve stěžovatelově věci neshledal. Obecné soudy se žalobou stěžovatele řádně zabývaly a závěry, ke kterým v napadených rozsudcích dospěly, jsou konformní s dosavadní judikaturou Ústavního soudu. Jak Obvodní soud pro Prahu 6, tak i Městský soud v Praze, vázány právním názorem Nejvyššího soudu při hledání způsobu pro určení výše přiměřeného odškodnění za vykonaný trest své úvahy přiměřeným způsobem vyložily a objasnily, a proto je Ústavní soud respektoval jako výsledek nezávislého soudního rozhodování pohybující se v mezích ústavnosti. Toto zjištění tak vede k závěru o neopodstatněnosti stěžovatelovy argumentace o porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K nastolené problematice výše odškodnění za vykonaný trest osobám, jež v totalitním režimu odmítly nastoupit k výkonu vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi mimo jiné připomněl, že přiměřené hmotné odškodnění je aktem spíše symbolickým a není jím možné následky minulého režimu v plném rozsahu odčinit. Ze snahy zákonodárce alespoň částečně přispět ke zmírnění těchto křivd, není též možné dovodit, že by byl dán právní nárok na to, aby odškodnění bylo přiměřené době odlišné právně i hospodářsky od doby, kdy křivda vznikla, a i když lze připustit, že částka za ztrátu na výdělku stanovená v §23 zákona o soudní rehabilitaci je z hlediska současných platových a cenových relací opravdu pouze částkou symbolickou, není tato skutečnost v rozporu s ústavně zaručenými právy jednotlivců, a to ani za situace, pokud ji zákonodárce takto stanovil a po dobu účinnosti citovaného zákona nezměnil. Na těchto závěrech nemá Ústavní soud důvod cokoliv změnit a k námitce stěžovatele čl. 5 odst. 5 Úmluvy (podle kterého každý, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění) dodává, že ani podle náhledu Evropského soudu pro lidská práva čl. 5 odst. 5 Úmluvy nezakazuje smluvním státům udělit odškodnění v závislosti na schopnosti dotyčné osoby prokázat škodu z porušení vyplývající (srov. např. rozsudek ve věci Wassink v. Nizozemí, 1990, stížnost č. 12535/86, §38). Ústavní soud má tak za to, že námitka o porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy a čl. 36 odst. 3 Listiny není opodstatněná, neboť stěžovatel byl za nezákonné zbavení svobody odškodněn v rozsahu 2 500,- Kč za každý měsíc nezákonného zbavení osobní svobody; vyšší nárok ostatně neprokázal.
Co se týče odkazů stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 85/04 (Sb. n. u., sv. 42, str. 91) a IV.ÚS 428/04 (Sb. n. u., sv. 43, str. 115), Ústavní soud je považuje za nepřípadné, neboť se v nich vyslovil k rozhodování obecných soudů o nároku na náhradu nemateriální újmy jako součásti náhrady škody za nezákonné odsouzení po roce 1990. V nálezu sp. zn. I.ÚS 2366/07 (http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud zdůraznil teleologický přístup k výkladu práva nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého režimu, a to tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů. Závěry Ústavního soudu v posledně citovaném nálezu tak v projednávané věci spíše nasvědčují přístupu obecných soudů než s opačné argumentaci stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu