ECLI:CZ:US:2009:4.US.2086.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2086/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Národního památkového ústavu se sídlem Valdštejnské náměstí 3, 118 01 Praha 1 - Malá Strana, zastoupeného JUDr. Irenou Chmelíkovou, advokátkou, AK nám. Přemysla Otakara II. 34, 370 01 České Budějovice, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 9. 2007 č. j. 12 C 154/2005-44 a Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008 č. j. 39 Co 507/2007-66 ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů v části týkající se náhrady nákladů řízení, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy i s ním související právo na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny a rovněž bylo zasaženo do legitimního očekávání spočívajícího v očekávání nabytí majetku dle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 9. 2007 č. j. 12 C 154/2005-44 ve výroku I. zamítl žalobu, jíž měl být stěžovatel uznán povinným vydat žalobkyni rodinný portrét, a pro případ, že soud nebude moci rozhodnout o vydání obrazu žalobkyni, aby stěžovatel byl uznán povinným vydat tento portrét ležící pozůstalosti po JUDr. A. S., a to s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 21/05. Za použití ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nepřiznal soud výrokem II. žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení; důvody zvláštního zřetele shledal v povaze sporu (odstranění majetkové křivdy, která postihla předka žalobkyně) a ve skutečnosti, že se žalobkyně domáhala odstranění křivdy způsobem, který výslovně připustil Nejvyšší i Ústavní soud a který byl později týmiž soudy prohlášen za nepřípustný. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2008 č. j. 39 Co 507/2007-66 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení potvrdil a nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení stěžovateli ani vedlejšímu účastníku, jelikož se ztotožnil s právními závěry nalézacího soudu.
Stěžovatel je názoru, že nebyly dány předpoklady pro použití ustanovení §150 o. s. ř., neboť tvrzení o majetkové křivdě je tvrzením stěžovatelky. Obecné soudy přijetím tohoto tvrzení za své porušily princip vázanosti soudů zákonem, poněvadž tvrzením o majetkové křivdě "de facto prohlašují, že zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví z majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, odporuje českému právnímu řádu a tudíž je protiústavní," ačkoli Ústavní soud potvrdil platnost tohoto zákona. Za důvod mimořádného zřetele hodný nelze považovat ani vývoj judikatury; třebaže je již zejména vydáním stanoviska pléna Ústavního soudu judikatura ustálená, žalobkyně přesto trvala na svém nároku, který jí podle této judikatury nelze přiznat. Mimo výše uvedené by musela být žaloba zamítnuta též proto, že žalobkyně neměla dostatek aktivní legitimace a že předmětný obraz nemohl náležet do ležící pozůstalosti JUDr. A. S. Konečně stěžovatel namítá porušení právní jistoty a poukazuje na rozsudek jiného senátu Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 552/2007-92 v obdobné věci, v níž odvolací soud přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, a to z podobných důvodů, kterými stěžovatel argumentuje v podané ústavní stížnosti.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Problematika nákladů řízení zpravidla není podrobována ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, takže výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé za přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit. Ustanovení §150 o. s. ř. je svou povahou normou výjimečnou, která soudu dovoluje zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci oproštěné o další podstatné okolnosti případu nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak toliko náleží posuzovat, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení o. s. ř. opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
Nalézací soud vyložil důvody, pro které nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení, přičemž toto odůvodnění je přiměřeně detailní a jsou v něm dostatečně identifikovány klíčové skutečnosti, o které soud opřel své rozhodnutí. Jak již Ústavní soud konstatoval výše, není jeho úkolem tyto skutečnosti hodnotit a vykládat tak pojem důvodů hodných zvláštního zřetele; jeho úlohou je zasáhnout toliko v případě absence jakéhokoli odůvodnění, svévolného rozhodování soudu či extrémního výkladu zcela vybočujícího z mezí spravedlnosti a rozumnosti nebo interpretace, která se vymyká obecně přijímaným zásadám pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Taková závažná pochybení však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
Poukazuje-li stěžovatel na skutečnost, že dva různé senáty téhož odvolacího soudu ve skutkově a právně obdobných věcech stěžovatele v otázce přiznání náhrady nákladů řízení rozhodovaly zcela odlišně za použití opačné argumentace, je třeba stěžovateli přisvědčit, že se jedná o situaci beze vší pochybnosti nežádoucí, která by v rozhodovací činnosti obecných soudů měla být eliminována. Tato okolnost však sama o sobě nedosahuje takové závažnosti, aby představovala důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, a to i proto, že Ústavní soud není pověřen ani oprávněn k sjednocování judikatury obecných soudů.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu