ECLI:CZ:US:2009:4.US.2089.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2089/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. V., zastoupenéJUDr. Martinem Šmerdou, advokátem, AK se sídlem Vránova 39, 621 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2009 č. j. 28 Cdo 4874/2008-110 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 6. 2008 č. j. 13 Co 641/2007-98 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka shora označená rozhodnutí, v nichž spatřovala porušení svého práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces, jež jí je garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nejvyšší soud podle stěžovatelky porušil její právo na spravedlivý proces tím, že odmítl její stížnost na základě konstatování, že stěžovatelka nevymezila právní otázku, o níž by měl Nejvyšší soud rozhodovat. Takové tvrzení se přitom nezakládá na pravdě; i z rozhodnutí dovolacího soudu vyplývá, že si existence právní otázky (okamžik zániku stavby jako věci v právním smyslu) byl dobře vědom.
Rozhodnutí soudu druhého stupně pak stěžovatelka napadá proto, že dle jejího názoru rozhodoval na základě hrubě nesprávných skutkových zjištění. Konkrétně soud nerozlišoval mezi stavbou mlýna a malou vodní elektrárnou. Pochopení tohoto rozdílu bylo přitom pro posouzení věci klíčové. V řízení byly navíc upřednostňovány důkazy navržené vedlejšími účastníky řízení, kteří v něm vystupovali v rozporu s ustanovením §250a odst. 1 a 250b odst. 2 o. s. ř.
Oba soudy navíc posoudily věc nesprávně po právní stránce. Vycházely totiž ze zjednodušujícího názoru vysloveného za jiných skutkových okolností v dřívější judikatuře, že stavba zaniká okamžikem, v němž již není patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Toto kritérium dle stěžovatelky nelze na vodní mlýn aplikovat.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2339/07, http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil nepřípustnost dovolání způsobem, který neporušuje základní práva stěžovatelky. Do práva stěžovatelky na spravedlivý proces by sice mohlo být zasaženo v případě, v němž by Nejvyšší soud zcela formalisticky odmítl uznat existenci řádně vymezené právní otázky;v tomto případě však taková situace nenastala. Dovolací soud sice vytkl stěžovatelce nedostatečné vymezení právní otázky, avšak v odůvodnění přesto vyložil, proč právní otázka neměla zásadní právní význam. Dovolání by tudíž bylo odmítnuto jako nepřípustné i v případě, že by Nejvyšší soud považoval právní otázku za řádně vymezenou. Postup Nejvyššího soudu lze proto z pohledu ústavní konformity ještě aprobovat; proto k odepření spravedlnosti nedošlo.
Před vypořádáním dalších stěžovatelčiných námitek připomíná Ústavní soud, že je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy či nesprávné posouzení skutkového stavu zpravidla nemají za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Pokud jde o kritiku rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže Ústavní soud stěžovatelce přitakat. Aniž by se totiž vyjadřoval ke správnosti napadeného rozhodnutí, konstatuje, že k porušení shora uvedených základních práv jím nedošlo. Stěžovatelka vytýká Krajskému soudu v Plzni především fakt, že vycházel z hrubě nesprávných skutkových zjištění. Nesouhlasí zejména s tím, že soud nerozlišil mezi stavbou mlýna a malé vodní elektrárny, tj. že z provedení nepodstatných stavebních změn vyvodil závěr o zániku stavby vodního mlýna a vzniku malé vodní elektrárny na jeho místě. Tento postup odvolacího soudu však není ničím jiným než interpretací a aplikací jednoduchého práva, čímž k porušení kautel ústavnosti dojít nemohlo a nedošlo. Odvolací soud řádně a přesvědčivě (str. 3 a 4 napadeného rozsudku) odůvodnil, proč vycházel z takto vymezeného skutkového stavu a hodnocení důkazů jím provedené proto nepochybně nelze označit za exces, který by porušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Stěžovatelčino tvrzení, že důkazy byly navrhovány zejména vedlejšími účastníky, kteří v řízení vystupovali v rozporu s ustanovením §250a odst. 1 a 250b odst. 2 o. s. ř., na tomto závěru nic nemění. Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti názoru, že ustanovení §250a odst. 1 a 250b odst. 2 o. s. ř. nevylučují přiměřenou aplikaci ustanovení o vedlejším účastenství ani v řízení podle části páté o. s. ř. (srov. i Bureš, J., Drápal, J., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 1148).
Rovněž stěžovatelčina námitka, že soudy nesprávně posoudily právní otázkuzániku stavby, je zjevně neopodstatněná. Není úlohou Ústavního soudu vyjadřovat se ke kritériu posuzování zániku stavby jako věci v právním slova smyslu. Kritérium přijaté v napadeném rozhodnutí je nepochybně jedním z možných a je obecnými soudy používáno ustáleně a předvídatelně. Skutečnost, že bylo použito i v projednávané věci, jež je dle stěžovatelky skutkově odlišná, nepovažuje Ústavní soud za zásah do práva na spravedlivý proces, tím méně pak za jeho porušení.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu