ECLI:CZ:US:2009:4.US.212.09.1
sp. zn. IV. ÚS 212/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova 148, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1233/2008, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 13 To 48/2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. 4 T 17/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 1. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že v řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení těchto výše uvedených základních subjektivních práv (svobod) stěžovatel spatřuje (souhrnně řečeno) v tom, že soudy po celou dobu řízení neprojevily ani snahu, aby řízení v jeho věci proběhlo alespoň po formální stránce bezvadně. Soudy se řádně nevypořádaly s obhajobou stěžovatele a jeho námitkami, neprovedly řádně dokazování, celé řízení ve stěžovateli vyvolalo pocit, že o jeho vině bylo rozhodnuto ještě před dokazováním v rámci hlavního líčení.
Ke skutkovému stavu je možno uvést, že rozsudkem Okresního soudu Kolíně ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. 4 T 17/2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podplácení podle ustanovení §161 odst. 1, 2, zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."), trestným činem loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. z. a trestným činem porušování domovní svobody podle ustanovení §238 odst. 1, 2 tr. z. Za to byl odsouzen podle ustanovení §234 odst. 1 a podle ustanovení §35 odst. 2 tr. z. k souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky a tři měsíce, pro jehož výkon byl podle ustanovení §39a odst. 2 písm. c) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř.") rozhodnuto o zproštění obžaloby stěžovatele pro dva skutky, v nichž byly spatřovány trestné činy loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. z., protože nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal stěžovatel. Podle ustanovení §229 odst. 3 tr. ř. byli někteří poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se stěžovatel trestného činu podplácení podle ustanovení §161 odst. 1, 2 písm. b) tr. z. dopustil tím, že poté, co byl policistou ve služebním stejnokroji vyzván k předložení dokladů potřebných k řízení motorového vozidla, tomuto policistovi mj. sdělil, že doklady nemá a že když ho pustí, dá mu ihned 5.000,- Kč.
Trestných činů loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 tr. z. a porušování domovní svobody podle ustanovení §238 odst. 1, 2 tr. z. se stěžovatel jako spolupachatel podle ustanovení §9 odst. 2 tr. z. dopustil tím, že spolu s dalším pachatelem, v úmyslu se obohatit a po předchozí domluvě, vnikli do rodinného domu, tam žijící starobní důchodkyni (dále také "poškozenou") násilím usadili do křesla s tím, že si jdou pro její důchod.
Stěžovatel a jeho otec napadli rozsudek soudu I. stupně odvoláním směřujícím proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
4. 3. 2008 sp. zn. 13 To 48/2008 byla obě odvolání podle ustanovení §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti označenému usnesení Krajského soudu v Praze podal stěžovatel v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Odkázal v něm na důvody dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný (k neúplnosti namítal, že soudy nesprávně označily trestný čin podplácení odkazem na ustanovení §161 odst. 1‚ 2 tr. z., aniž by současně uvedly, kterou z forem kvalifikované skutkové podstaty pod písmeny a) či b) měl svým jednáním naplnit; o přiznání nebo nepřiznání nároku na náhradu škody vůči jedné z poškozených soudy podle něho nerozhodly vůbec).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele posoudil a svým usnesením ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1233/2008 ho v souladu s §265i písm. f) tr. ř. odmítl.
Poté, co stěžovatel takto vyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, podal stěžovatel tuto ústavní stížnost.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, z nichž stěžovatel dovozuje naprosto flagrantní porušení práva na spravedlivý proces, takřka doslova opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly.
Je pravda, že sama ústavní stížnost je napsána velmi sugestivním způsobem, jež působí na první pohled dosti přesvědčivě. Tato přesvědčivost se však naprosto vytratí, srovná-li se obsah ústavní stížnosti se skutkovými okolnostmi případu, jakož i se závěry obecných soudů, jež z těchto skutkových okolností vyvodily. Velká část ústavní stížnosti je koncipována v obecné rovině, pokud jsou v ní zmiňovány skutečnosti týkající se způsobu vyšetřování nebo řízení před obecnými soudy v této věci, pak jedině tak, aby zjištění, k nimž soudy i orgány činné v trestním řízení dospěly, působila nevěrohodně a nelogicky. Po prostudování právě projednávané ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že zvláště okresní soud projednal celou věc velmi pečlivě - na tom nic nemění ani formální pochybení, jehož se dopustil tím, že nesprávně označil skutkovou podstatu trestného činu podplácení, resp. tím, že nerozhodl o nároku na náhradu škody jedné z poškozených. Ani jedno z těchto pochybení nemohlo porušit základní subjektivní práva (svobody) stěžovatele, což ostatně v podobném duchu konstatoval již Nejvyšší soud.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1233/2008, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2008 sp. zn. 13 To 48/2008 a rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. 4 T 17/2007 nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu