ECLI:CZ:US:2009:4.US.2121.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2121/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. V., právně zastoupeného Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Moravské náměstí 15, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 11. září 2008, č.j. 6 Ads 154/2007-54, a Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 41 Cad 165/2008-70, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2009, č.j. 6 Ads 47/2009-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se nekvalifikovaným podáním, učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Na základě Ústavním soudem učiněné výzvy bylo podání doplněno přípisem dodatečně zvolené právní zástupkyně, obsahujícím toliko stížnostní petit. Stěžovatel se domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, zaručeným v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jména, právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i před neoprávněným shromaždováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů, zaručenými v čl. 10 Listiny. Současně stěžovatel namítl zkrácení v právu na sociální dávky a možnosti se jich domáhat zákonným postupem, zaručeném v čl. 30 a 41 odst. 1 Listiny,
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2007, č.j. 41 Cad 61/2007-26, bylo pro nezákonnost zrušeno správní žalobou napadené rozhodnutí Krajského úřadu Vysočina ze dne 23. března 2007, č.j. KUJI 1987/2007, sp. zn. OSVZ 459/2007 (výrok I.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli (žalobci) na náhradu nákladů řízení částku 1.212,- Kč (výrok II.). O kasační stížnosti žalované rozhodl napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud tak, že předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Následně vydal Krajský soud v Brně v ústavní stížnosti napadený rozsudek, jímž správní žalobu stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení. O kasační stížnost stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením tak, že kasační stížnost odmítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle argumentoval, v čem shledal pochybení jak správních orgánů, tak i správních soudů v jeho věci. Například uvedl, že správním orgánům nesvědčí právo podat kasační stížnost či vyžadovat některé doklady. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud přezkoumal pravomoci Nejvyššího správního soudu k přezkumu kasačních stížností a následně napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 41 Cad 165/2008, původně sp. zn. 41 Cad 61/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná, a to z následujících důvodů.
Ze spisu Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel uplatnil nárok na přiznání opakované dávky sociální potřebnosti na Městský úřad v Moravských Budějovicích. Jeho žádosti však správní orgán nevyhověl poté, co stěžovatel nepředložil smlouvu či jinou listinu, na jejímž základě mu byla společností Ahold Czech republic, a.s. vyplácena doživotně částka 11.000,- Kč měsíčně, jako výhra ze hry. V odvolání stěžovatel konstatoval, že požadovaná listina je osobní povahy, kterou nelze bez jeho souhlasu vyžadovat. Odvolání Krajský úřad Vysočina zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil. Následoval výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2007, v němž správní soud vycházel z výsledků předchozího řízení ve věci správní žaloby manželky stěžovatele a v něm z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Ads 112/2006-58 ze dne 25. července 2007. V identickém případě proto krajský soud správní žalobě stěžovatele vyhověl. Nejvyšší správní soud však rozsudkem ze dne 11. září 2008 rozhodnutí krajského soudu zrušil, když dospěl k závěru, že stěžovatel nárok na dávku sociální potřebnosti s ohledem na ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, v tehdy platném znění nemá. Následně krajský soud, vázán uvedeným právním názorem, správní žalobu stěžovatele zamítl a kasační stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako nepřípustná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Pokud tedy stěžovatel napadl původní rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, považuje Ústavní soud ústavní stížnost v této části za nepřípustnou. Dle ustanovení §75 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procení prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. O této skutečnosti byl konečně stěžovatel již zpraven, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 2917/08. Proto v této části Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, konstatuje Ústavní soud, že v této části by bylo na místě ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou, neboť dle §104 odst. 3 písm. a) s.ř.s. je kasační stížnost nepřípustná pokud soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soudu neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato výjimka však v projednávaném případě nenastala, neboť stěžovatel brojí právě proti závaznému právnímu názoru Nejvyššího správního soudu. Dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Pokud tedy kasační stížnost nebyla přípustná, bylo na místě podat ústavní stížnost přímo proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2008. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu proto Ústavní soud odmítnul jako podanou po lhůtě podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. června 2009 je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Jak je z napadeného usnesení patrné, Nejvyšší správní soud výsledek předchozího řízení a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřípustná. Nejvyšší správní soud správně posoudil kasační stížnost stěžovatele, a proto Ústavní soud neshledal v jeho rozhodnutí naříkaný zásah do práv stěžovatele.
K tomu Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci nebyl naplněn účel obligatorního právního zastoupení jak v řízení o kasační stížnosti stěžovatele, tak ani zprvu v ústavní stížnosti. Účelem zákonem stanoveného právního zastoupení je zamezit nekvalifikovaným podáním, jimiž jsou soudu předkládány nesmyslné či zavádějící interpretace, vyjadřující laický pohled na právo, prostý souvislostí daného řízení. Již v předchozích rozhodnutích se správní soudy zabývaly námitkami stěžovatele a osvětlily pochyby, které pramení ve stěžovatelově svébytném výkladu právních norem. Jím provedená interpretace je založena na snaze vyložit některé pojmy izolovaně bez provázaností s příslušným odvětvím práva.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu