ECLI:CZ:US:2009:4.US.2164.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2164/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně VlastyFormánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. H., právně zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Teplice, J. V. Sládka 1363/2, směřující proti rozsudkuKrajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2007, č.j. 4 To 607/2006-842 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2009, č.j. 5Tdo414/2009-906, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákonač. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon oÚstavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případě a vmezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků řízení, zaručenou včl. 37 odst. 3 Listiny, a rovněž právo podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech a majetku, lze za jeho spáchání uložit zaručené v čl. 39 Listiny.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. května 2006, č.j. 23 T 120/2003-769, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu tří roků. K odvolání stěžovatele rozhodl shora citovaným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že shledal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 trestního zákona ve vztahu k §256 odst. 1 písm. a) a odst. 3 trestního zákona, a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou roků. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR shora napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že v případě dovolání nebyla soudem věc zřejmě pochopena. Uvedl, že příčinou byla jeho neschopnost splácet úvěry a za tím účelem vyhledal pomoc spoluobžalovaného, s nímž provedli refinancování úvěrů. Spoluobžalovanému podepsal plné moci k vyřízení věci. Jejich následná součinnost pak vycházela z aplikace ustanovení §2 odst. 3 občanského zákoníku, podle kterého mohou účastníci občanskoprávních vztahů upravit vzájemná práva odchylně od zákona, není-li to zákonem vyloučeno. Následky takového postupu však orgány činné v trestním řízení shledaly jako trestné jednání a soudy rozhodly, jak je výše popsáno. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 23 T 120/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud předně konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl,v čem měl takový zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z napadených rozhodnutí i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval námitky, které užil již v dovolání (č.l. 877) a odvolání (č.l. 820), resp. ve vlastním řízení před soudem prvého stupně. Na tyto námitky reagovaly soudy ve svých rozhodnutích. Odpovídajícím způsobem se vypořádaly s jednáním stěžovatele i druhého spoluobviněného, a to i s ohledem na námitky týkající se občanského práva, jejichž nepochopení při projednávání trestní věci stěžovatel přičítal zejména Nejvyššímu soudu.
Stěžovatel ve svém podání neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postup obecných soudů v jeho trestním řízení způsobil zásah do jeho naříkaných práv. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu je patrné, že obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k závěru o vině a trestu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Při svém rozhodování soudy uplatňovaly Ústavou ČR jim svěřenou moc v zákonem stanovených mezích zákonným způsobem. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevněneopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu