ECLI:CZ:US:2009:4.US.2171.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2171/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008 sp. zn. 8 Tdo 713/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2008 sp. zn. 5 To 1/2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. 54 T 3/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 8. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ke skutkovému stavu je možno poznamenat, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. 54 T 3/2007 byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."), ve spojení s ustanovením §250b odst. 1, 5 tr. z. Za tento pokus trestného činu úvěrového podvodu a za dřívější dokonaný trestný čin úvěrového podvodu, o němž původně rozhodl svým rozsudkem ze dne 23. 1. 2007 Okresní soud ve Frýdku-Místku sp. zn. 4 T 170/2006, byl stěžovatel odsouzen ve smyslu §35 odst. 2 tr. z. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 5 měsíců. Podle ustanovení §35 odst. 2 tr. z. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 4 T 170/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci, jako soud odvolací, rozhodl svým usnesením ze dne 13. 2. 2008 sp. zn. 5 To 1/2008 tak, že je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), zamítl.
Stěžovatel toto usnesení vrchního soudu i shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl dovoláním, jež opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž byly podle názoru stěžovatele splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, a dále je opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku stěžovatel v této souvislosti shledával v tom, že čin, jímž byl nyní uznán vinným, nebyl ve vztahu k trestnému činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 odst. 4 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 1. 2007 sp. zn. 4 T 170/2006 ve smyslu §89 odst. 3 tr. z., posouzen jako jeden pokračující skutek. Dále tvrdil, že jeho pokus trestného činu nesměřoval ke způsobení škody velkého rozsahu. Rovněž v dovolání namítal, že nebyly splněny materiální předpoklady podle §88 odst. 1 tr. z. pro použití vyšší trestní sazby, a že uložený trest není proporcionální ve vztahu k obvykle ukládaným trestům za obdobná trestná jednání.
Takto koncipované dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, stěžovatel napadl právě projednávanou ústavní stížností.
V ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje zejména v tom, že obecné soudy při posuzování pokusu trestného činu úvěrového podvodu v jeho trestní věci nesprávně vyhodnotily úměru mezi skutečnou společenskou nebezpečností jím spáchaného trestného činu a trestem, jenž mu byl za něj uložen. Podle názoru stěžovatele měly obecné soudy, s ohledem na materiální pojetí spravedlnosti, přihlédnout zejména k tomu, že jednáním stěžovatele nebyla způsobena žádná škoda, že pravděpodobnost vylákání bankovního úvěru byla vzhledem ke "kvalitě" padělaných dokumentů velmi nízká, a že uložený trest je vzhledem ke škodlivým následkům jím spáchaného trestného činu nepřiměřený. V této souvislosti upozornil stěžovatel dne 19. 11. 2008 Ústavní soud na novinový článek zveřejněný na internetu s názvem "S. dostal za padělané šeky podmínku a pokutu milion korun", podle něhož právě jmenovaný dostal za spáchání trestného činu podvodu toliko podmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a peněžitý trest ve výši jeden milión korun. I vzhledem k tomuto případu se tedy stěžovateli jeví trest, jenž mu byl uložen, jako nepřiměřený.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i všechny dokumenty k ní přiložené. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí stran námitky přiměřenosti uloženého trestu, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Přitom i jen z přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že se obecné soudy s touto námitkou stěžovatele řádně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu je v tomto ohledu příkladné.
Předkládá-li stěžovatel Ústavnímu soudu ke zvážení jinou trestní kauzu s tím, aby myšlenkové algoritmy v ní použité byly aplikovány i v jeho případě, pak k tomu Ústavní soud poznamenává zaprvé to, že podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce jak viny, tak trestu. Při takovémto rozhodování jen tento zákonem povolaný soud hodnotí důkazy, které jsou v dané věci k dispozici. Činí tak přitom na základě svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a na základě jakých úvah rozhodl o vině a uložil trest, pak rozhodně není v pravomoci Ústavního soudu takové rozhodnutí obecného soudu bez dalšího přezkoumávat, a to ani v rovině obecné, ani vzhledem k jiné trestní věci, byť se tato může stěžovateli jevit v rámci mediální prezentace sebepodobnější. Zadruhé si zde Ústavní soud, aniž by se tím dostal do rozporu s právě uvedenou myšlenkou, okrajově poznamenává, že stěžovatel, ať už v ústavní stížnosti samotné nebo i při srovnání s obsahem předkládaného novinového článku (zde budiž zdůrazněno, že Ústavní soud vychází právě a jen z informací uvedených v tomto článku), poněkud přehlíží, že onen podle něj nepřiměřený trest mu byl uložen "nejen" za pokus spáchání trestného činu, ale i za dokonaný trestný čin, ze kterého měl majetkový prospěch.
Možno tedy uzavřít, že podle Ústavního soudu nejsou závěry obecných soudů byť "jen" v nesouladu (natož pak tedy dokonce v extrémním nesouladu) s učiněnými skutkovými zjištěními. Proto je nelze považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu