ECLI:CZ:US:2009:4.US.2193.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2193/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti A. L., zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1302/2007 ze dne 26. 6. 2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci sp. zn. 12 Co 507/2006 ze dne 21. 11. 2006 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 10 C 218/2005 ze dne 22. 2. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces [čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR] a práva vlastnického (čl. 11 Listiny), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky (dárkyně) proti žalovanému (jejímu bývalému manželovi) I. S. na určení, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí v žalobě specifikovaných. Soud I. stupně svým v pořadí prvým rozsudkem ze dne 13. 11. 2003 žalobu stěžovatelky zamítl a odvolací soud toto jeho rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 7. 9. 2004 potvrdil. Dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005 jako nepřípustné odmítnuto. Následně Ústavní soud svým nálezem sp. zn. IV. ÚS 391/05 ze dne 26. 9. 2005 uvedená rozhodnutí zrušil pro porušení ústavně zaručených práv shora označených, když dal najevo nesouhlas se závěrem dovolacího soudu o tom, že s ohledem na jedinečnost každého sporu o vrácení daru nemůže mít výklad hrubého porušení dobrých mravů judikatorní přesah a soudům I. a II. stupně v podstatě vytknul nedostatečné vypořádání se se všemi argumenty stěžovatelky, zhodnocení provedených důkazů bylo tehdy v extrémním rozporu s vyvozenými právními závěry. Prostupňový Okresní soud v Šumperku pak po doplnění dokazování ve věci rozhodl shora označeným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatelky opět zamítl. Jeho rozsudek byl odvolacím soudem shora označeným, poté, co jmenovaný soud v odvolacím řízení provedl důkaz rozvodovým spisem účastníků řízení, jako věcně správný s podrobným zdůvodněním potvrzen, když odvolací soud se v podstatě ztotožnil se závěrem soudu I. stupně v tom, že chování žalovaného vůči stěžovatelce, byť bylo v rozporu s dobrými mravy, nenaplňovalo intenzitu jejich hrubého porušení. Stěžovatelkou znovu podané dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolacího soudu opět odmítnuto jako nepřípustné, tentokrát již s odkazem na judikaturu dovolacího soudu, týkající se aplikace a výkladu ustanovení §630 občanského zákoníku a v něm obsaženého pojmu hrubého porušení dobrých mravů, a s podrobným zdůvodněním závěru, že odvolací osud rozhodl v intencích uvedeného výkladu, když na základě provedeného dokazování dovodil, že chování žalovaného nedosáhlo intenzity hrubého porušení dobrých mravů, jehož stupeň je třeba hodnotit podle objektivních kriterií a nikoliv jen dle subjektivního názoru dárce.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka v podstatě opět obecným soudům vytýká nesprávné zhodnocení provedených důkazů. Je toho názoru, že nehodnotily komplexně jednání žalovaného v celém souhrnu a zabývaly se odděleně jednotlivými případy, jednání žalovaného spíše omlouvaly a nepřihlédly k tomu, že porušování dobrých mravů ze strany žalovaného bylo dlouhodobé a působilo i vůči synovi a nerespektovaly tak pro ně závazné rozhodnutí Ústavního soudu. Dovolacímu soudu pak vytýká, že svými závěry v této věci se dostal do rozporu s vlastní judikaturou, a to konkrétně s rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 137/2002. Z těchto v ústavní stížnosti podrobně rozvedených důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Stěžovatelka ve stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů ve své věci, se zhodnocením provedeného dokazování, v důsledku něhož nebyl řádně zjištěn skutkový stav, a s jeho následným právním posouzením, přičemž však převážně opakuje své výhrady vznášené již v odvolacím i dovolacím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Na námitky stěžovatelky bylo obecnými soudy po doplnění řízení dostatečně reagováno již v předcházejícím řízení. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů včetně odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, lze tak odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci po doplnění řízení a zhodnocení celého dokazování zjištěn nebyl. Nutno také zdůraznit, že z hlediska zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Nejvyšší soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. S odkazem na svou judikaturu dostatečně osvětlil otázku výkladu pojmu "rozpor s dobrými mravy", jenž je významný z hlediska aplikace §630 občanského zákoníku, jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru, přitom také vysvětlil - v podstatě situací v manželství účastníků - z jakých důvodů učinil závěr o tom, že odvolací soud rozhodl v intencích uvedeného výkladu. Uvedl také důvody, proč nebylo možno v posuzované věci aplikovat závěry přijaté ve věci sp. zn. 33 Odo 137/2002, od níž se uvedená věc lišila mimo jiné i tím, že jedinou příčinu rozvratu manželství spatřoval soud - na rozdíl od posuzované věci - na straně obdarovaného.
Jak shora naznačeno, považuje Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí za rozhodnutí věcí stěžovatelky se podrobně zabývající, jejich odůvodnění dostatečně objasňují učiněné závěry a nevykazují tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými nyní zjištěn nebyl, porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo, a proto byla její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu