ECLI:CZ:US:2009:4.US.2215.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2215/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Ondřejem Veselým, advokátem Advokátní kanceláře v Písku, Hradební 134/II, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008 č. j. 5 As 5/2008-113 a postupu soudů v předchozím řízení, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3 a dalších článků hlavy páté Listiny zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, podanou kasační stížností se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2007 č. j. 10 Ca 214/2005-70, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ve věci povolení stavby. Krajský soud v Českých Budějovicích stěžovateli k podané kasační stížnosti usnesením ze dne 18. 12. 2007 č. j. 10 Ca 214/2005-88 uložil pod pohrůžkou zastavení řízení o kasační stížnosti, aby ve stanovené lhůtě doložil své zastoupení advokátem. Stěžovatel podáním ze dne 29. 12. 2007 požádal k uvedenému usnesení krajský soud s odkazem na ustanovení §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní" nebo "s. ř. s."), o ustanovení opatrovníka z řad advokátů podle §29 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť advokáti, které o zastupování v dané věci požádal, jeho zastupování odmítli. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 1. 2008 č. j. 10 Ca 214/2005-94 žádost stěžovatele o ustanovení advokáta k zastoupení v řízení o kasační stížnosti zamítl. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení opravný prostředek, který Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 10. 6. 2008 č. j. 5 As 5/2008-113 zamítl.
3. Stěžovatel napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a postupu soudů v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícímu vytýká, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na svobodu, rovnost, soudní ochranu, spravedlivé soudní řízení, na užívání přiznaných práv a svobod bez diskriminace a zákaz zneužití práva. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem uplatnil svou pravomoc v rozporu s čl. 2 Ústavy a stěžovatel považuje odůvodnění rozsudku za zčásti nepravdivé a zčásti nepřezkoumatelné. Jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2008 s tvrzením v jeho odůvodnění, že povinností stěžovatele je dát se v řízení o kasační stížnosti zastoupit advokátem, považuje stěžovatel za nicotné. Stěžovatel dále vyslovuje názor, že pokud Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí mluví o zamítnutí jeho kasační stížnosti, pak jeho podání nelze považovat za kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu a postupem soudů v řízení před vydáním tohoto rozsudku bylo zasaženo do shora uvedených stěžovatelových základních práv zaručených ústavním pořádkem a Úmluvou a návazně ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil. Spolu s ústavní stížností podává stěžovatel ve smyslu ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení ustanovení §105 odst. 2 soudního řádu správního, které je podle jeho názoru v rozporu s čl. 1, čl. 3, čl. 4 a čl. 37 Listiny, čl. 17 Úmluvy a v rozporu s čl. 14 Úmluvy diskriminuje účastníky řízení podle druhu vzdělání. Dále se stěžovatel domáhá, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 214/2005 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích.
5. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření uvádí, že neshledal stěžovatelem namítané porušení jeho ústavních práv a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Ve svém vyjádření plně odkazuje na odůvodnění rozsudku.
6. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvádí, že jím vydané usnesení je zákonu odpovídající a nemůže být proto nicotné. Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyla porušena ústavní práva stěžovatele, kterých se v ústavní stížnosti dovolává, protože věc byla předepsaným procesním postupem projednána. Stěžovatel měl stejné postavení jako všichni žalobci v soudním řízení správním, nebyl nikterak diskriminován, byly na něj vztaženy procesní postupy řízení o kasační stížnosti jako na všechny podatele využívající tento mimořádný opravný prostředek. Krajský soud nesdílí stěžovatelův názor, že Nejvyšší správní soud neměl důvod vydávat stěžovatelem napadený rozsudek. Stěžovatel po vydání usnesení krajského soudu ze dne 9. 1. 2008 zaslal soudu podání, ve kterém s usnesením vyjádřil nesouhlas. Jestliže je povinností soudu hodnotit podání podle obsahu, pak takové podání je svou povahou opravným prostředkem a musí být projednáno, přičemž jediným možným procesním postupem je projednat jej jako kasační stížnost. Důvod pro zrušení §105 odst. 2 s. ř. s. není naplněn, protože zastoupením advokátem je sledováno poskytnutí kvalifikované právní pomoci a možnost kasační stížnost bez zbytečných průtahů projednat. Označená norma není v rozporu s ústavními předpisy ČR, na které stěžovatel odkazuje. Krajský soud proto navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, jímž se ústavní stížnost zamítá.
7. Shora uvedená vyjádření k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
8. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již vznesl v podání vyjadřujícím nesouhlas s rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2008 (č.l. 98). Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že Nejvyšší správní soud se zmíněnými námitkami stěžovatele zabýval, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky v ústavní stížnosti opakuje, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
9. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, není soudem nadřízeným obecným soudům a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
10. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícím rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2008 správní soudy rozhodovaly o žádosti stěžovatele ze dne 29. 12. 2007 o ustanovení opatrovníka z řad advokátů podle §64 s. ř. s. a §29 odst. 1 o. s. ř. Krajský soud v Českých Budějovicích a zejména Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích podrobně odůvodnily, že stěžovatelově žádosti o ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 o. s. ř. a §29 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), nelze vyhovět, neboť u stěžovatele nejsou naplněny podmínky uvedenými ustanoveními předvídané. Zdůvodnily rovněž, proč správní soud nemůže postupovat ani podle §35 odst. 8 s. ř. s. a ustanovit stěžovateli zástupce, neboť ani v tomto případě nebyly naplněny důvody pro postup podle tohoto zákonného ustanovení. K oběma rozhodnutím správních soudů Ústavní soud shledává, že jsou náležitě odůvodněna a že jejich argumentace nenese žádné znaky libovůle, ale zakládá se na racionálních úvahách. Případná rozhodnutí správních soudů, kterými by předmětné žádosti stěžovatele vyhověly, by naopak zákonnou oporu v uvedených procesních předpisech nenalezla. V tomto směru lze na ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž dostatečně reagoval na námitky stěžovatele a jež náležitě odůvodnil, pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné zde uvedenou jeho argumentaci znovu opakovat.
11. Stěžovatel podává s ústavní stížností návrh na zrušení ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. s odůvodněním, že předmětné zákonné ustanovení je v rozporu s jím uvedenými články Listiny a Úmluvy. Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Usnesením ze dne 9. 1. 2008 č. j. 10 Ca 214/2005-94 Krajský soud v Českých Budějovicích a návazně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 10. 6. 2008 č. j. 5 As 5/2008-113 Nejvyšší správní soud rozhodovaly o žádosti stěžovatele o ustanovení opatrovníka z řad advokátů, přičemž jejich rozhodnutí jsou výsledkem aplikace ustanovení §29 odst. 1 o. s. ř., §29 o. z. a §35 odst. 8 s. ř. s. Není tak naplněna podmínka, kterou předjímá ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu pro podání uvedeného stěžovatelova návrhu, aby uplatněním ke zrušení navrhovaného ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
12. Pokud stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu použití výrazu kasační stížnost, pak Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není výklad podústavního práva ani sjednocování judikatury obecných soudů. Ústavní soud je (jak již výše uvedl) povolán k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a je v tomto směru oprávněn k jeho zásahu zejména v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. O takový výkladový exces se však v posuzovaném případě nejedná. K námitce nicotnosti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2008 pak Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v tomto ohledu nevznáší žádnou ústavně relevantní argumentaci.
13. Stěžovatel se dále domáhá, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odůvodňují-li to osobní a majetkové poměry stěžovatele, zejména nemá-li dostatečné prostředky k placení nákladů spojených se zastoupením (§29 a §30 odst. 1 tohoto zákona) a nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj rozhodne na návrh stěžovatele podaný před prvním ústním jednáním, že náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatí stát. V posuzované věci však stěžovatel jednak sám v přípisu Krajskému soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2008 (č.l. 93) výslovně uvádí, že o osvobození od soudních poplatků nepožádal a nežádá, a netvrdí, že jsou u něho předpoklady, aby byl od soudních poplatků soudem osvobozen. Není však splněna ani další vyžadovaná podmínka neodmítnutí ústavní stížnosti.
14. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím správních soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení §105 odst. 2 s. ř. s. odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu