ECLI:CZ:US:2009:4.US.2220.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2220/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky E. F. P., zastoupené Mgr. Šárkou Robinsonovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Ve Střešovičkách 75/44, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2009 č. j. 14 Co 127/2009-158 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. března 2009 č. j. 12 Nc 5686/2004-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. srpna 2009 a na výzvu Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 20. listopadu 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 9. března 2009 č. j. 12 Nc 5686/2004-143 odmítl dovolání podané stěžovatelkou proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2007 č. j. 14 Co 88/2007-96, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce pro 435,40 Kč s přísl. Důvodem byla skutečnost, že stěžovatelka podala dovolání elektronicky poslední den lhůty dne 21. listopadu 2007 a ve stanovené lhůtě tří dnů je nedoplnila. Stěžovatelka proti usnesení obvodního soudu podala odvolání, ve kterém namítala, že dne 23. listopadu 2007 byl do podatelny předložen stejnopis onoho elektronického dopisu z 21. listopadu 2007 s vlastnoručním podpisem, v němž bylo uvedeno, že podává dovolání a rovněž žádá o ustanovení advokáta. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen "soud odvolací") usnesením ze dne 6. května 2009 č. j. 14 Co 127/2009-158 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelka poslední den lhůty k podání dovolání dne 21. listopadu 2007 zaslala obvodnímu soudu elektronickou poštou průvodní dopis, že zasílá dovolání, které doplní v listinné podobě a současně žádá o ustanovení advokáta. Vlastní text dovolání zaslala jako přílohu tohoto elektronického podání. Dne 23. listopadu 2007 byl obvodnímu soudu doručen pouze průvodní dopis shodného znění s podpisem stěžovatelky, v němž uvádí, že soudu zasílá dovolání a žádá o ustanovení advokáta. Vlastní text dovolání zaslaný soudu v elektronické podobě dne 21. listopadu 2007 doručila stěžovatelka soudu až dne 30. listopadu 2007, tedy po uplynutí stanovené třídenní lhůty.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že ve věci rozhodující soudy odmítly vzít v úvahu fakt, že stěžovatelka dne 23. listopadu 2007, tedy ve lhůtě tří dnů ode dne podání dovolání v elektronické podobě, doručila obvodnímu soudu vlastnoručně podepsanou kopii průvodního dopisu k podanému dovolání. V tomto průvodním dopisu současně požádala o ustanovení advokáta k zastupování před dovolacím soudem . Podle názoru stěžovatelky, požádala-li takto o ustanovení zástupce, běží lhůta k podání dovolání podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodováno. Tím, že se obvodní soud žádostí stěžovatelky o ustanovení zástupce vůbec nezabýval a rovnou bez dalšího odmítl její dovolání jako opožděné a odvolací soud tento postup svým usnesením potvrdil, bylo znemožněno stěžovatelce nadále uplatňovat její práva v rámci dovolacího řízení. Obecné soudy tak postupovaly podle názoru stěžovatelky příliš formalistickým způsobem, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a jejich rozhodnutí jsou tak pro stěžovatelku nepředvídatelná. Na podporu své argumentace odkázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. I. ÚS 1180/08, II. ÚS 217/06 a III. ÚS 2690/08.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem. Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u. ÚS, sv. 15, č. 98 str. 17).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry obecných soudů nepřekročila rámec podústavního práva. Stěžovatelka zcela opomíjí, že podle dikce ustanovení §241b odst. 3 věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen toliko po dobu trvání lhůty k dovolání. Stěžovatelka přitom požádala o ustanovení zástupce (§30 o. s. ř.) poslední den lhůty (21. listopadu 2007) elektronickým podáním bez ověřeného elektronického podpisu a tuto svoji žádost - vlastnoručně podepsanou kopii průvodního dopisu k podanému dovolání doručila obvodnímu soudu znovu 23. listopadu 2007. Za daného stavu nemohl obvodní soud než rozhodnout o tom, že dovolání bylo podáno po lhůtě, neboť lhůta k podání dovolání uplynula dnem 21. listopadu 2007 a ani podání doručené soudu dne 23. listopadu 2007 na tom nemohlo nic změnit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy uvedly základní důvody, z nichž vycházely, proč neshledaly námitky stěžovatelkou vznesené důvodné a v jejich postoji neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základního práva chráněného Listinou a Úmluvou.
Podle názoru Ústavního soudu, právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu. V nálezech vydaných pod sp. zn. I. ÚS 1180/08 a II. ÚS 217/06 soudy nepřihlédly k elektronickému podání se zaručeným elektronickým podpisem a v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 2690/08 žalobce označil jakožto žalovaného organizační jednotku státu, ačkoliv ze žaloby je jinak zjevné, že rozhodný právní vztah, z nějž vyplývá tvrzený právní nárok, je hmotným právem vymezen samotnému státu. Postup obecných soudů, které pak nepostupovaly podle ustanovení §43 o. s. ř, ale řízení zastavily, označil Ústavní soud za přepjatě formalistické, překvapivé a nepředvídatelné. Z uvedeného je zcela evidentní, že stěžovatelkou označené judikáty na posuzovanou věc nedopadají, neboť se týkají zcela odlišného právního základu.
K namítanému porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, které obecně soudům ukládají povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům a zaručují rovnost práv všech účastníků řízení před soudem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citovaná ustanovení přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu