ECLI:CZ:US:2009:4.US.2341.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2341/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora se sídlem Hostivařská 1109, 102 00 Praha 10, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, AK Hráského 406, 256 18 Benešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2009 č. j. 22 Co 535/2008-36 a výroku II. a III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2008 č. j. 13 Nc 15949/2004-26, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §89 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že uložení povinnosti platit náklady exekuce v jakémkoliv rozsahu povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv; soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce, přičemž takové rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy. Dále se stěžovatel domáhá výroku, že rozhodnutí soudu, jež se opírá o právní úpravu, která není platná a účinná v době vydání jeho rozhodnutí, bez toho, aby tento postup vyplýval ze zvláštního právního předpisu, je porušením čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Konečně stěžovatel žádá zrušení ustanovení §89 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a v záhlaví označených usnesení obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 8. 10. 2008 č. j. 13 Nc 15949/2004-26 zastavil exekuci pro nemajetnost povinného (výrok I.), přičemž povinnému uložil zaplatit stěžovateli jakožto soudnímu exekutorovi na nákladech řízení částku 3 570,- Kč (výrok II.) a oprávněného zavázal zaplatit stěžovateli částku 844,- Kč (výrok III.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2009 č. j. 22 Co 535/2008-36 usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech exekuce pod body II. a III. potvrdil.
Stěžovatel obšírně vysvětluje, že soudní exekutor v rámci svého pověření realizuje výkon moci soudní, přičemž hranice, za níž hrozí ohrožení jeho materiální nezávislosti, je shodná s hranicí stanovenou pro soudce. V souvislosti s existujícím stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 23/06 upozorňuje, že nepožaduje primárně ochranu svého nároku na odměnu za práci, ale ochranu své materiální nezávislosti, jíž se Ústavní soud dosud nezabýval. Materiální nezávislost exekutora totiž nemůže být zajištěna pouhým příslibem odměny za vykonanou práci, ale až skutečnou výplatou této odměny, přičemž jde i o prosté ekonomické přežití exekutora. Zlepšení neznamená ani novela ustanovení §89 exekučního řádu, která ačkoli měla přinést jistotu zaplacení režijních nákladů exekuce v minimálním rozsahu, je znovu konstruována na stěžovatelem kritizovaném principu zavinění; kromě toho soud toto ustanovení nesprávně vyložil a aplikoval. Stěžovatel podotýká, že je nucen podat předmětnou ústavní stížnost i při vědomí toho, že Ústavní soud není ochoten jeho argumentaci přijmout, a to proto, že je třeba vyčerpat všechny dostupné domácí procesní prostředky předtím, než věc předloží Evropskému soudu pro lidská práva.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžištěm ústavní stížnosti je setrvalý odpor stěžovatele vůči právnímu názoru vyjádřenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 23/06, jenž se stěžovatel opakovaným podáváním ústavních stížností, v nichž užívá shodnou či obdobnou argumentaci, snaží zvrátit. Ústavní soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení I. ÚS 2644/08, III. ÚS 2688/08, II. ÚS 837/09, IV. ÚS 853/09 či I. ÚS 852/09) na tyto námitky reagoval a vysvětlil, z jakého důvodu je nepovažuje za opodstatněné. Lze tedy mít za to, že stěžovatel byl nesčetněkrát seznámen s právním názorem Ústavního soudu, pročež postačí toliko odkaz na tato rozhodnutí, poněvadž Ústavní soud neshledal důvodu pro změnu své dosavadní judikatury. Totéž pak platí v případě návrhu na zrušení ustanovení §89 věty první exekučního řádu, neboť důvody neopodstatněnosti návrhu jsou tytéž. Ke stěžovatelem tvrzenému nesprávnému výkladu a aplikaci tohoto ustanovení pak Ústavní soud odkazuje na usnesení sp. zn. III. ÚS 1762/09 v jeho věci, v němž je vyloženo, z jakého důvodu jsou stěžovatelovy výtky liché.
Na závěr je třeba podotknout, že stěžovateli nelze v žádném případě upírat jeho subjektivní veřejné právo domáhat se ochrany svých údajně porušených ústavně zaručených práv v řízení o ústavní stížnosti. Avšak vzhledem k tomu, že Ústavní soud opakovaně reagoval na stěžovatelovy výtky vážící se k výše uvedenému právnímu názoru vyjádřenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu, nezbývá Ústavnímu soudu než hodnotit podanou ústavní stížnost jako kverulantní a frivolní. Stěžovatel, řádně zastoupený advokátem a sám vysokoškolsky právně vzdělaný, jehož předcházejících více než šedesát ústavních stížností (předkládajících Ústavnímu soudu stále stejnou či velmi podobnou argumentaci) bylo pro zjevnou neopodstatněnost Ústavním soudem odmítnuto, nemůže mít vážně za to, že mimořádná kvantita jeho podání přivede Ústavní soud ke změně právních závěrů ústící do zrušení naříkaných soudních rozhodnutí. Zahlcuje-li stěžovatel Ústavní soud znovu a znovu stále stejnými ústavními stížnostmi, projevuje již tím zvláštní právní erudici vyznačující se primárně představou, že respektabilní nemají být (v jeho věcech) rozhodnutí obecných soudů a Ústavního soudu, ale že naopak Ústavní soud je povinen respektovat právní názory stěžovatele.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení ustanovení §89 věty první exekučního řádu byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) z důvodu uvedeného v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu