ECLI:CZ:US:2009:4.US.238.09.1
sp. zn. IV. ÚS 238/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupeného Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem, AK se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. 44 To 633/2008 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 9. 2008 sp. zn. 1 Nt 139/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 30. 1. 2009 se M. N. (dále též "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl vzat do vazby.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Proti obviněnému (a dalším čtyřem obviněným) bylo dne 16. 9. 2008 zahájeno trestní stíhání pro pokračující trestnou činnost kvalifikovanou jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zákona.
Dne 17. 9. 2008 podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupce") návrh na vzetí obviněného do vazby z důvodů uvedených §67 písm. a) a c) tr. řádu.
Dne 18. 9. 2008 soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") obviněného vzal do vazby z důvodů dle §67 písm. b) tr. řádu se zápočtem vazby od 16. 9. 2008 od 09:53 hodin. V odůvodnění mj. uvedl, že dosud zjištěné skutečnosti zakládají důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti; ke vzetí do vazby podle §67 písm. a) a c), jak bylo státním zástupcem navrhováno, neshledal ve spise dostatek důvodů; naopak shledal důvody vazby koluzní podle §67 odst. b) tr. řádu.
Dne 13. 11. 2008 Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") ke stížnosti obviněného (a dalších obviněných) usnesení obvodního soudu ze dne 18. 9. 2008 zrušil a znovu rozhodl mj. tak, že obviněný se bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu se zápočtem vazby dnem 16. 9. 2008 od 09:53 hodin (výrok II.). Trestní stíhání obviněného shledal důvodným. K důvodům vazby uvedl, že obvodní soud skutečně v rozporu s návrhem státního zástupce u obviněného shledal důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu, přestože tento důvod vazby státní zástupce nenavrhoval, v důsledku čehož se obviněný proti tomuto důvodu nemohl hájit. Konstatoval, že důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu v době rozhodování obvodního soudu mohl mít své opodstatnění s ohledem na důkazní situaci; tento soud se však měl především zabývat důvody vazby, které u obviněného navrhl státní zástupce. Stížnostní soud poté dospěl k závěru, že obvodní soud pochybil, neshledal-li u obviněného důvod vazby dle §67 písm. a) tr. řádu; nepochybil však, když nepřijal důvod vazby dle §67 písm. c) tr. řádu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily základní právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst.1, odst. 2 věty první a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož zbavit svobody lze jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Poukázal na ustanovení §68 odst. 1 a §73b tr. řádu, dle nichž o vzetí obviněného do vazby v přípravném řízení nelze rozhodovat bez návrhu státního zástupce, a uvedl, že byl-li vzat do vazby z důvodu, který státní zástupce nenavrhoval, neměl možnost se tomuto důvodu bránit; byl tudíž omezen na svobodě nezákonně a v rozporu se základním právem na osobní svobodu.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tvrzení stěžovatele, že vzetím do vazby způsobem rozporným s trestním řádem bylo porušeno základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny, jehož relevantní část zní "Nikdo nesmí být ... zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanovení zákon. .... ". Ústavní soud je toho názoru, že věc by měla být posouzena i z pohledu článku 5 odst. 1 písm. c) a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícího základní právo na svobodu a osobní bezpečnost, jež zní:
"Čl. 5
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
2. Každý, kdo je zatčen, musí být seznámen neprodleně a v jazyce jemuž rozumí, s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti němu."
Obecné principy vyplývající z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") k čl. 8 Listiny resp. čl. 5 Úmluvy:
Ústavní soud připomíná, že hlavním účelem čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy je bránit svévolnému nebo neopodstatněnému zbavení svobody jednotlivce orgány veřejné moci.
Jak vyplývá ze znění citovaných článků Listiny a Úmluvy, základní právo na osobní svobodu a bezpečnost není absolutní. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných, Úmluvou [v čl. 5 odst. 1 písm. a) až f) Úmluvy] a zákonem [v §67 písm. a) až c) tr. řádu] taxativně stanovených případech a při dodržení procesních záruk, tj. v souladu s řízením stanoveným trestním řádem a procesními zárukami vyplývajícími z čl. 5 Úmluvy.
Každý zásah do osobní svobody musí mít zákonný podklad hmotněprávní (co do důvodů) i procesní (co do postupu). Nerespektování zákonné úpravy omezení osobní svobody je proto i současným porušením Úmluvy a Listiny. Ústavní soud je oprávněn zákonnost rozhodnutí o vazbě v případě potřeby přezkoumávat při respektování zásady, že jsou to především obecné soudy, které zákon vykládají a aplikují. Hlavní otázkou k posouzení v jednotlivém případě tedy je, zda zbavení svobody bylo "zákonné" a "v souladu s řízením stanoveným zákonem". Omezení či zbavení svobody musí navíc splňovat požadavek proporcionality, tj. musí být striktně nezbytné po dosažení sledovaného účelu (srov. např. rozsudek Evropského soudu ze dne 18. 3. 2008 ve věci Ladent proti Polsku, stížnost č. 11036/03, uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int).
Základní podmínkou zákonného zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak, pokud jde o to, zda byl spáchaný určitý konkrétní trestný čin, tak i pokud jde o to, zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
Je především věcí orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, vykládat a aplikovat zákon. Nicméně - protože podle čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, porušení povinnosti postupovat podle zákona zakládá porušení Listiny a Úmluvy - je povinností Ústavního soudu v jednotlivém případě posoudit, zda v souladu se zákonem bylo skutečně postupováno.
Omezení svobody vzetím do vazby je v principu považováno za zákonné, pokud je založené na rozhodnutí soudu. Následné zjištění stížnostního soudu, že soud prvního stupně při vydání rozhodnutí o vzetí do vazby chyboval, nemusí mít nezbytně vliv na zákonnost příslušného období vazby, pokud se nejednalo o rozhodnutí svévolné. Z tohoto důvodu Evropský soud zásadně odmítá vyhovět stížnostem osob odsouzených pro trestný čin a namítajících, že podle zjištění odvolacího soudu jejich obvinění nebo odsouzení bylo založeno na skutkovém nebo právním omylu; tím spíše neshledává žádný důvod postupovat odlišně při posuzování zákonnosti vzetí do vazby.
Řízení o omezení osobní svobody vzetím do vazby je třeba posuzovat ve svém celku, tj. včetně rozhodnutí stížnostního soudu; přitom je nutno rozlišovat na jedné straně mezi akty orgánů veřejné moci vydané překročením jejich pravomoci a působnosti a na straně druhé akty založenými na skutkovém nebo právním omylu soudu rozhodujícím v první instanci, které při absenci svévole nepůsobí nezákonnost příslušného období zbavení svobody ve smyslu Listiny či Úmluvy (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu ze dne 10. 6. 1996 ve věci Benham proti Spojenému Království, stížnost č. 19380/92, odst. 40 a násl., a tam citovaná rozhodnutí, tj. rozsudek ze dne 18. 12. 1986 ve věci Bozano proti Francii, stížnost č. 9990/82 a rozhodnutí Komise o přijatelnosti ze dne 14. 7. 1977 ve věci Kazycki proti Německu, stížnost č. 7629/76 - uveřejněno ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int).
Ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud zabýval např. v nálezu ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04 [Sb. n. u., sv. 33, str. 273 (278, 280 a násl.)] a dosud nepublikovaném nálezu ze dne 28. 3. 2007 II. ÚS 336/06 (dostupno na http://nalus.usoud.cz). V prvním z uvedených nálezů k otázce procesních záruk obviněného v přípravném řízení uvedl, že "Vždy je samozřejmě nutno zajistit, aby obviněnému (obhájci) byly poskytnuty v přiměřeném rozsahu důkazy nebo jiné informace, potřebné v daném stadiu trestního řízení k jeho obhajobě. Při rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby postupem podle §77 tr. ř. je třeba obviněného seznámit zejména s důvody zahájení trestního stíhání a s důvody, pro něž je navrhováno vzetí do vazby. Způsob seznámení s těmito skutečnostmi však není trestním řádem předepsán, zejména není předepsáno, že by obviněnému (obhájci) muselo být umožněno nahlédnutí do spisu. Seznámení lze učinit i tak, že soudce ústně obviněnému reprodukuje obsah návrhu státního zástupce na vzetí do vazby, z něhož jsou patrny jak důvody vazby, tak skutkové okolnosti, z nichž tyto důvody vazby vyplývají. Tímto postupem nedochází v přípravném řízení k popření práv obhajoby.".
Aplikace obecných principů na projednávaný případ:
Stěžovatel byl vzat do vazby dne 18. 9. 2008 rozhodnutím obvodního soudu. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že obvodní soud se návrhem státního zástupce na vzetí do vazby a jím poskytnutým spisovým materiálem podrobně zabýval a dospěl k závěru, že důvodnost trestního stíhání je dána dosud zjištěnými skutečnostmi nasvědčujícími i závěru, že inkriminované skutky spáchal stěžovatel. Z odůvodnění rozhodnutí je také zřejmé, proč obvodní soud neakceptoval návrh státního zástupce o vzetí do vazby podle §67 písm. a) a c) a rozhodl o vzetí do vazby z důvodu podle §67 písm. b) tr. řádu, který v návrhu státního zástupce na vzetí do vazby nebyl uveden. Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že tento aspekt rozhodování nebyl v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a neumožňoval účinnou obhajobu ve vztahu k důvodu, pro který byl stěžovatel vzat do vazby. Ústavní soud je však toho názoru, že zjištěná nezákonnost se týkala pouze jednoho z procesních aspektů rozhodování a nevyplývá z ní jakýkoliv náznak svévole obvodního soudu při rozhodování o vzetí stěžovatele do vazby, což potvrzuje i konstatování stížnostního soudu, že důvod vazby podle §67 písm. b) tr. řádu v době rozhodování obvodního soudu mohl mít své opodstatnění s ohledem na důkazní situaci.
O zákonnosti zbavení osobní svobody stěžovatele ve smyslu článku 5 odst. 4 Úmluvy bylo rozhodováno stížnostním soudem dne 13. 11. 2008. Ten napravil pochybení obvodního soudu a v intencích návrhu státního zástupce vzal stěžovatele do vazby z důvodu dle §67 písm. a) tr. řádu a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu s řízením stanoveným zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona; dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena, a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu aplikované ve vazebním řízení postupem obecných soudů vedoucím k vydání předmětných rozhodnutí nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu