ECLI:CZ:US:2009:4.US.2430.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2430/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky City Realex, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Tenisová 954/16, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 140/2008-278 ze dne 31. října 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 48 Cm 48/2003-252 ze dne 21. ledna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na rozpor s právem na spravedlivý proces zaručeným v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 48 Cm 48/2003 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 48 Cm 48/2003-160 ze dne 4. září 2006 (dále jen "první rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému V. V. (dále jen "žalovaný") o zaplacení částky 1.020.195,-Kč se specifikovaným příslušenstvím a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 71.303,60 Kč. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 8 Cmo 327/2006-183 ze dne 27. dubna 2007 (dále jen "první rozhodnutí odvolacího soudu") první rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil tomuto soudu věc k dalšímu řízení. Následně Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 48 Cm 48/2003-252 ze dne 21. ledna 2008 (dále jen "druhé rozhodnutí soudu prvního stupně") opět žalobu stěžovatelky proti žalovanému o zaplacení částky 1.020.195,-Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 181.479,60 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 8 Cmo 140/2008-278 ze dne 31. října 2008 (dále jen "druhé rozhodnutí odvolacího soudu") druhé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 58.310,-Kč a DPH ve výši 10.965,-Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 925/2009-314 ze dne 8. června 2009 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh předcházejícího soudního řízení, přičemž vyjadřuje nesouhlas a polemizuje se závěry a důvody jednotlivých rozhodnutí obecných soudů. Dle názoru stěžovatelky v celém soudním řízení obecné soudy v posouzení existence skutečné vůle smluvních stran učinily právní závěry, které neměly oporu v provedeném dokazování a naopak byly v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Dále ve věci mělo dojít k překvapivé změně právního posouzení a neměla být respektována autonomie vůle smluvních stran nebo přímo by se podle stěžovatelky dalo říct, že došlo k jejímu ignorování, a obecné soudy tak zasáhly do základního práva stěžovatelky garantovaného mimo jiné čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 4 Ústavy České republiky a tím i čl. 36 Listiny. Jedním z principů, představujících součást práva na spravedlivý proces, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a v záhlaví citovanými rozhodnutími měl být tento princip podle stěžovatelky porušen.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidskýchpráv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů a vyvození skutkových a právních zjištění je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatelky nepřináší do posuzované věci nic nového a postrádá podstatnější ústavně právní rozměr. Stěžovatelka od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s procesními předpisy a v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily a patřičně se vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Dílčí pochybení soudu prvního stupně byla v opakovaném řízení před soudem prvního stupně napravena. Ústavní soud proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí. Námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud vzhledem k právě uvedenému za neopodstatněné. K námitce stěžovatelky stran překvapivosti změny právního posouzení pak Ústavní soud dodává, že ke změně právního posouzení došlo v (opakovaném) řízení před soudem prvního stupně, přičemž stěžovatelka měla prostor na toto nové posouzení reagovat v opravných prostředcích. Proto ani tato skutečnost nemůže mít za následek porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu