ECLI:CZ:US:2009:4.US.2464.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2464/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky JUDr. J. M., dříve V., tzastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem Kalefova 404, Mladá Boleslav, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 599/2007 ze dne 6. 6. 2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 60/2006 ze dne 14. 12. 2006 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 897/2006 ze dne 23. 8. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 1 T 5/2004 ze dne 8. 6. 2005 shledána vinnou pokusem trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let. Jednání, jehož se měla stěžovatelka dopustit, spočívalo v tom, že dne 22. 5. 2002, tedy již v době po prohlášení konkurzu na majetek Obchodního družstva Klas, v likvidaci, k němuž došlo usnesením krajského soudu sp. zn. 39 K 21/2002 ze dne 17. 5. 2002, jako likvidátorka tohoto družstva, kterou byla jmenována rozhodnutím členské schůze ke dni 1. 2. 2002, zabezpečila, aby po vzájemné předchozí dohodě předložil P. V. na Katastrálním úřadu v Mladé Boleslavi dohodu o převodu majetkových podílů ze dne 28. 2. 1994, uzavřenou mezi Zemědělským družstvem Přepeře a Obchodním družstvem Klas, společně s návrhem na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k nemovitostem označeným ve výroku rozsudku, přičemž katastrálnímu úřadu úmyslně neuvedla skutečnosti, mající zásadní význam pro posouzení návrhu, a to, že došlo k zániku dohody o převodu majetkových podílů ze dne 28. 2. 1994 odstoupením od smlouvy správcem konkurzní podstaty Zemědělského družstva Přepeře, resp. že v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 346/99 ze dne 13. 9. 2001, doručeném stěžovatelce dne 22. 10. 2001, byla konstatována její neplatnost, a dále že týmž rozsudkem Městského soudu v Praze byl zamítnut žalobní návrh na vyloučení věcí z konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Přepeře, který podala stěžovatelka v zastoupení Obchodního družstva Klas a který se týkal většiny nemovitostí uvedených v předmětném návrhu na vklad. Současně nebyl předkládaný návrh na vklad v souladu s dohodou o převodu majetkových podílů ze dne 28. 2. 1994, neboť v návrhu byly uvedeny i nemovitosti, které nebyly předmětem dohody, a naopak některé převáděné nemovitosti návrh neobsahoval. Tohoto jednání se měla stěžovatelka dopustit v úmyslu obohatit Obchodní družstvo Klas, v likvidaci, a způsobit tak Zemědělskému družstvu Přepeře škodu ve výši nejméně ve výši 15 560 000 Kč. Ke vkladu vlastnického práva nakonec nedošlo, neboť řízení bylo Katastrálním úřadem v Mladé Boleslavi přerušeno pro zjištěné právní vady.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 4 To 2/2006 ze dne 16. 3. 2006 byl rozsudek krajského soudu zrušen v celém rozsahu a současně bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatelka zprošťuje obžaloby dle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dle vrchního soudu byla sice jejím jednáním po formální stránce naplněna skutková podstata trestného činu, nicméně z hlediska materiálního bylo vzhledem k okolnostem, za nichž k jednání došlo, a s přihlédnutím k §31 odst. 2 písm. c) trestního zákona, nutno hodnotit stupeň nebezpečnosti trestného činu jako nepatrný. Nejvyšší soud, na základě dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní, usnesením sp. zn. 8 Tdo 897/2006 ze dne 23. 8. 2006 rozsudek vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřoval Nejvyšší soud právě v nesprávném posouzení materiální podmínky trestnosti činu. Vrchní soud následně rozsudkem sp. zn. 4 To 60/2006 ze dne 14. 12. 2006 uznal stěžovatelku vinnou pokusem trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 trestního zákona a uložil jí trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 599/2007 ze dne 6. 6. 2007 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v projednávané věci došlo ze strany dovolacího soudu k vadnému právnímu posouzení materiální stránky trestného činu a v návaznosti na toto pochybení rovněž k porušení jejích ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka měla za to, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku nenaplňovalo veškeré zákonné znaky trestného činu uvedené v §3 trestního zákona, a to především znak společenské nebezpečnosti, jež musí být vyšší než nepatrná. Stěžovatelka zrekapitulovala okolnosti, za nichž byl předmětný návrh na vklad podán, přičemž poukázala na skutečnost, že vykonávala funkci likvidátorky poprvé a že byla předsedou družstva a členy představenstva ubezpečována, že se předmětné nemovitosti nacházejí ve vlastnictví Obchodního družstva Klas, v likvidaci. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 30 Cm 346/99 ze dne 13. 9. 2001 sice byl zamítnut návrh na vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty Zemědělského družstva Přepeře, nicméně neplatnost dohody ze dne 28. 2. 1994 byla odvozována právě ze skutečnosti, že dohoda nebyla vložena do katastru nemovitostí a nevyvolala tak právní účinky. Se samotnou dohodou o převodu členských podílů ze dne 28. 2. 1994 neměla stěžovatelka nic společného, sepsala pouze návrh na vklad; v řízení ostatně ani nebylo prokázáno, že by o podání tohoto návrhu věděla či k němu dala pokyn. Nadto žádný zákon neukládá osobám povinnost předkládat státním orgánům návrhy v právně relevantní podobě, je věcí těchto orgánů, aby takový návrh kvalifikovaně posoudily a vydaly odpovídající rozhodnutí. Nelze připustit výklad prezentovaný Nejvyšším soudem, dle nějž by bylo možno, dotaženo do všech důsledků, každé právně irelevantní podání hodnotit jako pokus trestného činu. Krom toho v projednávané věci návrh na vklad, jakož i přiložená dohoda, trpěly zjevnými právními vadami, bylo proto vyloučeno, že by mohlo na jejich základě dojít k převodu vlastnického práva. Stěžovatelka dále odkázala na odůvodnění rozsudku vrchního soudu sp. zn. 4 To 2/2006 ze dne 16. 3. 2006, v němž bylo dle jejího přesvědčení její jednání správně posouzeno. Z výše uvedených důvodů pak navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 599/2007 ze dne 6. 6. 2007, rozsudek vrchního soudu sp. zn. 4 To 60/2006 ze dne 14. 12. 2006 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 897/2006 ze dne 23. 8. 2006 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika s právním názorem Nejvyššího soudu, týkajícím se stupně společenské nebezpečnosti jednání, jež bylo stěžovatelce kladeno za vinu. Stěžovatelka rovněž nepřímo zpochybnila naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to prostřednictvím tvrzení, že vadný návrh na vklad do katastru nemovitostí nebyl sám o sobě důvodem pro nastoupení trestní odpovědnosti, a okrajově napadla i skutková zjištění soudů, týkající se její vědomosti o podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. Na toto ustanovení navazuje trestní zákon, jenž vymezuje jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření příslušného trestného činu uvedením jeho formálních znaků. Definice trestného činu v §3 odst. 1 trestního zákona považuje za pojmový znak trestného činu i jeho materiální stránku, jež spočívá v nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Aby se jednalo o trestný čin, musí dojít k naplnění obou uvedených znaků. Trestní zákon tento požadavek vyslovuje explicitně v ustanovení §3 odst. 2, v němž uvádí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a pohnutkou.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení učiní nejprve potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech, dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň společenské nebezpečnosti, který je materiální podmínkou trestnosti. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se v projednávané věci těmito zásadami důsledně řídily.
Ústavní soud především ustáleně judikuje, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatelky a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy v jejich rámci přesvědčivě reagovaly na všechny námitky stěžovatelkou vznesené.
Co se týkalo naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, Ústavní soud již v minulosti podrobil ústavněprávnímu přezkumu právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 42/2004 ze dne 28. 1. 2004, o nějž Nejvyšší soud opřel v projednávané věci svá rozhodnutí, přičemž tento názor shledal ústavně konformním (usnesení sp. zn. I. ÚS 190/04 ze dne 1. 12. 2005, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
V souvislosti se svou stěžejní námitkou absence materiální stránky trestného činu stěžovatelka vypočetla řadu skutečností, snižujících dle jejího přesvědčení společenskou nebezpečnost jejího jednání. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadených rozhodnutí, jednalo se o opakování obhajoby z odvolacího a dovolacího řízení, s níž se soudy zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Ústavní soud podotýká, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace jiných než ústavních norem. Úkolem Ústavního soudu je posuzovat toliko tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů nebyl interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů, vyplývajících z jednotlivých ustanovení Ústavy a Listiny. Nic takového však zjištěno nebylo, a Ústavnímu soudu proto nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko zopakovala svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěla tak Ústavní soud do pozice dalšího článku soustavy obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu