ECLI:CZ:US:2009:4.US.2467.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2467/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného JUDr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Riegrovo náměstí 1493, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 753/2006-193 ze dne 24. června 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 521/2005-173 ze dne 27. ledna 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložené přílohy a ze spisu Okresního soudu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 14 C 50/2001 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 14 C 50/2001-151 ze dne 3. srpna 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") uložil stěžovateli zaplatit žalovaným H. L. a R. L. (dále jen "žalovaní") oprávněným společně a nerozdílně částku 270.000,- Kč (výrok I.), v části o zaplacení částky 200.000,- Kč vzájemný návrh žalovaných zamítl (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), stěžovateli uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 2.715,50 Kč (výrok IV.) a žalovaným uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 2.715,50 Kč (výrok V.) K odvolání stěžovatele směřujícímu proti výrokům I., III. a IV. rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 25 Co 521/2005-173 ze dne 27. ledna 2006 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil s upřesněním data narození stěžovatele (výrok I.) a uložil stěžovateli nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 42.960,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 29 Odo 753/2006-193 ze dne 24. června 2008 zamítl (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit druhému žalovanému R. L. náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.850,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelem a první žalovanou H. L. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvádí, že není možné plnit osobě, která nemůže číst a počítat, neboť tato osoba není schopna zkontrolovat plnění a tedy vzít na sebe povinnost, která v podobě majetkového práva přechází na dědice. Stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, podle kterého bylo z neplatné smlouvy plněno jeho matce, když podle stěžovatele jí plněno nebylo a být nemohlo. K této skutečnosti, resp. způsobilosti matky stěžovatele k převzetí plnění, stěžovatel v řízení před obecnými soudy navrhoval důkaz, který však nebyl obecnými soudy proveden a nebyl tak podkladem pro jejich rozhodnutí, přitom se však mělo jednat o důkaz zásadní.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů nebo interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy všech tří stupňů svými rozhodnutími v této věci rozhodly správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a námitkami či návrhy účastníků, a to včetně stěžejní skutečnosti zpochybňované stěžovatelem v jeho ústavní stížnosti týkající se plnění matce stěžovatele i neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu. Ústavní soud proto pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelem uváděných.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu