ECLI:CZ:US:2009:4.US.2483.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2483/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové,soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelkyIng. R. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1552/2009-137 ze dne 24. 6. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 269/2007-123 ze dne 4. 12. 2008 a o návrhu na zrušení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 9. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1552/2009-137 ze dne 24. 6. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 269/2007-123 ze dne 4. 12. 2008.
Stěžovatelka nebyla při podání návrhu na zahájení řízení právně zastoupena, přičemž v této souvislosti uvedla, že ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které tuto povinnost stěžovatelům ukládá, považuje za protiústavní pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka měla za to, že právo na přístup k soudu nemůže být podmíněno zastoupením advokátem, neboť zajištění právní pomoci je dle čl. 37 odst. 2 Listiny právem účastníka řízení a nikoliv jeho povinností. Tím, že Ústavní soud ve své praxi umožňuje účastníkům s právním vzděláním, aby se v řízení sami zastupovali, je pak porušen princip rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud přípisem ze dne 25. 9. 2009 vyzval stěžovatelku k odstranění vady jejího podání, spočívající v absenci právního zastoupení, a obsáhle ji poučil o judikatuře, vztahující se k ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na tuto výzvu reagovala stěžovatelka přípisem ze dne 6. 11. 2009, v němž navrhla, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby než plénum rozhodne o jejím návrhu nazrušení právního předpisu postupem dle §74 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka uvedla, že musí na svém návrhu trvat, neboť plénum se předmětnou problematikou nikdy v minulosti nezabývalo. Z důvodu "konzistence právního řádu" stěžovatelka navrhla rovněž zrušení §241 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
II.
Výzva k odstranění vad podání ze dne 25. 9. 2009 byla stěžovatelce doručena dne 9. 10. 2009, neboť stěžovatelka nebyla dne 29. 9. 2009 doručujícím orgánem zastižena, a zásilka proto byla uložena na poště, přičemž dle §49 odst. 4 občanského soudního řádu se uplynutím desetidenní lhůty považuje písemnost za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Fyzicky pak stěžovatelka výzvu převzala dne 12. 10. 2009. Jelikož třicetidenní lhůta, stanovená za účelem odstranění vady podání, marně uplynula dne 9. 11. 2009, a to bez toho, že by stěžovatelka vadu spočívající v absenci právního zastoupení odstranila, nezbylo Ústavnímu soudu než její ústavnístížnost odmítnout dle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí nezbytně promítnout i do návrhu, vzneseného dle §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti, je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§64 odst. 1 a 2zákona o Ústavním soudu) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. usnesení Ústavního soudu III. ÚS 101/95, dostupné na http://usoud.cz). Návrh stěžovatelky na zrušení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a §241 občanského soudního řádu proto Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stran návrhu na zrušení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud nad rámec výše uvedeného podotýká, že je jednak dle čl. 88 Ústavy České republiky zákonem o Ústavním soudu vázán, což platí i pro plénum Ústavního soudu, a jednak se již k otázce povinnosti být v řízení před Ústavním soudem právně zastoupen v minulosti vyjádřil, a to i v plénu (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, str. 471 a násl., a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 296/97, IV. ÚS 651/02, II. ÚS 417/03, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Opakovaně přitom vyslovil názor, že opodstatněnost povinného právního zastoupení je dána zejménaspecifičností řízení před Ústavním soudem a jejím cílem je zajistit právně kvalifikované uplatňování práv a rovněž garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Možnost stěžovatelů obstarat si právní zastoupení je přitom dostatečně zajištěna zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Pouze pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že povinnost právního zastoupení se vztahuje rovněž na osoby, mající právnické vzdělání, jak jednoznačně plyne z citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu