ECLI:CZ:US:2009:4.US.2529.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2529/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele R. K., zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2009 č. j. 33 Cdo 2453/2007-96, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 12. 2006 č. j. 59 Co 211/2006-79 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 1. 2006 č. j. 11 C 59/2004-59, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel své podání označil jako ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2009 č. j. 33 Cdo 2453/2007-96 a navrhl, aby bylo nálezem zrušeno nejen citované usnesení, ale také rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně. Návrh odůvodnil tím, že se uvedenými rozhodnutími cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i v čl. 3 odst. 1 a 3, v čl. 11 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dále poukázal na okolnosti, za nichž byl pořízen družstevní byt pro žalovanou, jak byly hrazeny náklady s tím spojené, a vyslovil přesvědčení, že se soudy měly zabývat jeho námitkou vztahující se k běhu promlčecí doby a k tvrzení, že na straně žalované se jednalo o bezdůvodné obohacení, když mu nevrátila částku, poskytnutou na pořízení předmětného bytu. Těmito námitkami se nezabýval ani Nejvyšší soud České republiky, který jeho dovolání odmítl s tím, že je nepřípustné. V ústavní stížnosti pak zmínil obsah §3 občanského zákona, podle něhož mělo být hodnoceno jednání žalované jako porušující dobré mravy.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, §43 odst. 2 písm. a) zákona. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, s poukazem na příslušná znění ustanovení občanského soudního řádu a svou judikaturu vypořádal se všemi námitkami žalobce, vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu nebyla shledána, když napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska podmínek a kritérií, obsažených v §237 odst. 3 občanského soudního řádu, nemá po právní stránce zásadní význam a proč ani namítané dovolání dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu či brojící proti výroku o nákladech řízení a proti osobě soudce není přípustné. Na obsah odůvodnění stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze v dalším odkázat.
Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně bylo shledáno, že jmenovaný soud na základě odvolání žalobce, nyní stěžovatele, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, kterým byl jeho návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit mu 182.745,- Kč s příslušenstvím zamítnut. Vzhledem k tomu, že důvodně konstatoval dostatečná skutková zjištění a důvodně se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem I. stupně z provedených důkazů, jakož i z odpovídající soudní judikatury, opodstatněně odvoláním napadený rozsudek dle §219 občanského soudního řádu ve věci samé potvrdil a změnil pouze výrok o nákladech řízení. Také odůvodnění rozsudku krajského soudu je přiléhavé a vyčerpávající.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledán zjevně neopodstatněným, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, návrh napadající rozsudek soudu I. stupně pak návrhem nepřípustným, když nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovatel k ochraně svého tvrzeného práva využil [§43 odst. 2 písm. a), §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 a 6, §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o odkaz stěžovatele na §3 občanského zákona, použitý v ústavní stížnosti s tvrzením, že soudy nebraly při svém rozhodování zřetel na chování žalované, jež označoval za jednání v rozporu s dobrými mravy, je třeba dodat, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektovaly kautely §132 občanského soudního řádu, do pravomoci Ústavního soudu, který není vrcholem jejich soustavy, nespadá pak oprávnění "hodnotit" hodnocení důkazů obecných soudů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95). Lze ještě dodat, že z obsahu odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně konečně ani nevyplývá, že by se touto cestou při přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí aplikace §3 občanského zákona dovolával.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2009
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu