ECLI:CZ:US:2009:4.US.2537.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2537/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. Š., zastoupené JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 9 To 44/2009 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009 sp. zn. Nt 33/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 23. 9. 2009 se JUDr. J. Š. (dále též "odsouzená", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") pod sp. zn. 6 T 52/2005.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Odsouzená byla rozsudkem nalézacího soudu ze dne 12. 12. 2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále "odvolací soud", popř. "stížnostní soud") ze dne 26. 7. 2006 pro skutky v těchto rozhodnutích popsané uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Bylo též rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a odsouzená byla zčásti zproštěna obžaloby.
Dovolání odsouzené proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 7. 2006 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dne 1. 2. 2007 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dne 10. 7. 2007 rozhodnutím sp. zn. IV. ÚS 1203/07 Ústavní soud ústavní stížnost odsouzené proti rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 1. 2. 2007, odvolacího soudu ze dne 26. 7. 2006 a nalézacího soudu ze dne 12. 12. 2005 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Dne 3. 11. 2008 podala odsouzená další (v pořadí druhý) návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 6 T 52/2005.
Dne 1. 4. 2009 nalézací soud ve veřejném zasedání po provedení odsouzenou navržených důkazů návrh na povolení obnovy řízení pro nedostatek důvodů zamítl. Opětovně konstatoval, že odsouzená poté, co dovolací soud odmítl její dovolání a Ústavní soud odmítl jí podanou stížnost, se pokouší zvrátit pravomocné rozhodnutí o její vině a trestu opakováním argumentů, které již vznesla v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, jakož i v dovolání a ústavní stížnosti. I v nově podaném návrhu na povolení obnovy řízení šlo ze strany odsouzené v podstatě pouze o opakování předchozí obhajoby a za novou skutečnost nebylo možno považovat znalecký posudek ani předložená čestná prohlášení.
Dne 29. 7. 2009 odvolací soud stížnost odsouzené proti rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 1. 4. 2009 jako neopodstatněnou zamítl.
Poslední dvě uvedená rozhodnutí byla předmětem této ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena její základní práva a svobody, zejména čl. 90 a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 36, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 (zejména v odst. 1 a 2) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V částech I. a II. ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a polemizovala s hodnocením důkazů obecnými soudy, zejména v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Uvedla, že část trestu odnětí svobody již vykonala a že z důvodů závažných zdravotních komplikací jí byl výkon trestu opakovaně přerušován; nyní má opět do výkonu trestu odnětí svobody nastoupit.
V části III. ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že stížnostní soud stížností napadené rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 1. 4. 2009 nepřezkoumal řádně (tj. v souladu s požadavky ust. §147 odst. 1 tr. ř.) a že jeho právní závěr o nedůvodnosti stížnosti je nesprávný; dle jejího názoru se tento soud námitkami ve stížnosti uvedenými dostatečně nezabýval. Rozhodnutí stížnostního soudu považovala za nedostatečně odůvodněné.
Stěžovatelka měla za to, že oba soudy postupem rozporným s trestním řádem jí odepřely právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené v hlavě páté Listiny, resp. právo na spravedlivý proces před nezávislým a nestranným soudem zaručené v čl. 6 Úmluvy, musí být vykládáno ve světle Preambulí k Ústavě, resp. Úmluvě, deklarujících mj. princip právního státu. Jedním ze základních prvků tohoto principu je princip právní jistoty; ten mj. vyžaduje, aby konečná rozhodnutí obecných soudů nebyla zpochybňována a aby žádná ze stran skončeného řízení nebyla oprávněna žádat jeho znovuotevření toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci.
Výjimka z uvedeného principu právní jistoty je ospravedlněna pouze tam, jeví-li se jako nezbytná v důsledku podstatných a přesvědčivých okolností. Samotná možnost odlišného posouzení věci však není dostatečným důvodem pro její opětovné projednání. Pravomoc soudů vyšších stupňů zrušit nebo změnit závazná a vykonatelná soudní rozhodnutí by měla být vykonávána jen pro nápravu zásadních pochybení ("podstatné vady") za účelem dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy jednotlivce a potřebou zajistit efektivitu soudního systému [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ze dne 29. 1. 2009 ve věci Lenskaya proti Rusku, stížnost č. 28730/03, odst. 30 a násl., http://www.echr.coe.int].
Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených mj. upraveny v ustanovení §277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky dle ust. §278 odst. 1 tr. ř., je výlučnou záležitostí obecných soudů, nikoliv Ústavního soudu.
V nyní projednávaném případě je především třeba zdůraznit, že stěžovatelka je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, tedy musely být uplatňovány prvotně v řízení, ve kterém byla obviněna z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jejím obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Stěžovatelka se tedy po pravomocném odsouzení nemůže dovolávat záruk, které článek 6 odst. 3 Úmluvy výslovně přiznává z povahy věci pouze obviněnému. Jinak řečeno, záruky obsažené v citovaném článku Úmluvy se nevztahují na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení (srov. např. rozsudek Evropského soudu ze dne 15. 12. 2005 ve věci Vanyan proti Rusku, stížnost č. 53203/99, odst. 56; http://www.echr.coe.int), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což nebyl tento případ. Tvrzení stěžovatelky o porušení článku 6 Úmluvy je z těchto důvodů zjevně neopodstatněné.
Z výše uvedeného ovšem nelze dovodit, že principy spravedlivého procesu se na řízení o návrhu na povolení obnovy nevztahují. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelka mohla dovolávat těch základních práv zakotvených v hlavě páté Listiny, jež byla schopna přiměřené aplikace -- s ohledem na povahu řízení o návrhu na povolení obnovy, ve kterém se nezjišťuje správnost (tj. zákonnost a odůvodněnost) původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje otázka, zda nové skutečnosti či důkazy, které byly dříve orgánům činným v trestním řízení, jež ve věci rozhodovaly, neznámé, by mohly odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině, trestu či přiznaném nároku na náhradu škody; jedná se zejména o čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny, které v porovnání čl. 6 odst. 1 Úmluvy jsou méně restriktivní.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že toto právo stěžovatelce nebylo odepřeno. Obecné soudy projednaly její návrh a vydaly po řízení nevykazujícím deficit ústavnosti příslušná rozhodnutí. Z napadených usnesení je zjevné, že nalézací soud návrh stěžovatelky projednal ve veřejném zasedání, při kterém byly provedeny jí navržené důkazy, čímž byly naplněny i požadavky článku 38 odst. 2 Listiny. Obě ústavní stížností napadená rozhodnutí také dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
Za těchto okolností se dle přesvědčení Ústavního soudu stěžovatelka fakticky domáhala opětovného posouzení splnění podmínek pro povolení obnovy řízení, tj. zda jí předložené důkazy a tvrzení byly novými skutečnostmi nebo důkazy ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř., či nikoliv. Jinak řečeno, stěžovatelka nesouhlasila s hodnocením důkazů učiněných v řízení o návrhu na povolení obnovy a právními závěry z takového hodnocení obecnými soudy vyvozenými. V tomto směru je třeba poukázat na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, dle níž je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [viz např. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (46)].
Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení principů spravedlivého procesu v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení jako zjevně neopodstatněné, čehož vyústěním je odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu