ECLI:CZ:US:2009:4.US.2544.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2544/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti společnosti ARGO, s. r. o., se sídlem Elišky Peškové 7, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem, AK Náměstí Interbrigády 2, 160 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1035/2006-194 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podané ústavní stížnosti stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud "celou kauzu přezkoumal" a v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu zrušil, neboť vyslovením nepřípustnosti dovolání byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces a právu domáhat se právní pomoci, resp. jednoznačného rozhodnutí od nezávislého a nestranného soudu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2006 č. j. 21 Co 423/2005-167 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci nedoplatek na nájemném za nebytové prostory, které stěžovatelka zrekonstruovala. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl odvolací soud, že vznik povinnosti stěžovatelky platit nájemné je vázán na rozsah nově rekonstruovaných prostor, čímž otevřeně nesouhlasil s právním názorem jiného senátu téhož soudu vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozhodnutí ve stěžovatelčině věci, dle kterého je vznik povinnosti platit nájemné vázán teprve na okamžik kolaudace rekonstruovaných nebytových prostor. Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeným usnesením ze dne 25. 6. 2008 č. j. 32 Odo 1035/2006-194 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť dospěl k závěru, že odvolací soud věc posoudil v souladu s hmotným právem.
Stěžovatelka poukazuje na rozpor v právním posouzení její věci senáty téhož odvolacího soudu, kterýžto rozpor napadla ve svém dovolání. Dle mínění stěžovatelky byl dovolací soud povinen z důvodu právní jistoty takový rozpor posoudit a svým rozhodnutím odstranit. Ústavou zaručené právo na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí legitimovalo dovolání stěžovatelky, a bylo proto přípustné.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud správně odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Ústavní soud se ztotožňuje s posouzením dovolání jako nepřípustného dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odlišnost v pořadí druhého rozhodnutí nalézacího soudu (rozdíl v přiznané částce) je založena toliko na doplnění skutkových zjištění ohledně velikosti rekonstruované plochy; v otázce okamžiku vzniku povinnosti hradit nájemné se nalézací soud od svého původního stanoviska neodchýlil. Ústavní soud rovněž souhlasí se způsobem aplikace ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšším soudem, podle kterého je podmínkou přípustnosti dovolání zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, který však ve stěžovatelčině věci nebyl shledán. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. je jednou ze situací, kdy má věc zásadní právní význam, řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelkou vznesená právní otázka týkající se okamžiku vzniku povinnosti platit nájemné je otázkou výkladu smluvního ujednání; způsob, jakým soudy nižších stupňů takovou interpretaci provedly, Nejvyšší soud neshledal rozporným s hmotným právem, v důsledku čehož dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by ji Nejvyšší soud svým rozhodnutím uvrhl do právní nejistoty, naopak v něm dal jasně najevo, který z právních názorů zastávaných různými senáty odvolacího soudu považuje za správný. Nejvyšší soud totiž pro zjištění přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. musel vyřešit předběžnou otázku, zda je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem, čímž stěžovatelce odpověděl na její otázku a současně tak vyloučil správnost právního názoru odvolacím soudem původně vysloveného.
Lze tedy uzavřít, že stěžovatelce nebylo upřeno právo na přístup k soudu, neboť ten její věc přezkoumal; rozhodováním obecných soudů také nedošlo k dotčení stěžovatelčiny právní jistoty. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu