ECLI:CZ:US:2009:4.US.256.09.1
sp. zn. IV. ÚS 256/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Centrum stavebního inženýrství a. s., se sídlem Praha 10, Pražská 16, IČ: 452 74 860, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. srpna 2005 č. j. 23 C 246/99-168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 32 Cdo 280/2008-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. února 2009, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces a na ochranu vlastnictví.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 246/99 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou dne 2. srpna 1999 domáhala po České republice - Ministerstvu financí (dále jen "ČR- MF") a po Fondu národního majetku České republiky (dále jen "FNM") zaplacení částky 29 506 000,- Kč s přísl. z titulu vzniku škody, která stěžovatelce měla vzniknout tím, že v rámci privatizace získala v roce 1992 do vlastnictví v žalobě označené pozemky v k. ú. Hostivař. Předmětné pozemky však byly posléze vydány oprávněným osobám v rámci zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. V průběhu probíhajícího řízení nechal soud vypracovat znalecký posudek na cenu předmětných pozemků, podle kterého byla cena pozemků stanovena na 75 628,- Kč (č. listu 153 soudního spisu). Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. srpna 2005 č. j. 23 C 246/99-168 uložil FNM zaplatit stěžovatelce částku 75 628,- Kč s 16,5 % úrokem z prodlení od 8. října 1997 do zaplacení (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Usnesením ze dne 2. ledna 2006 č. j. 23 C 246/99-203 soud prvního stupně rozhodl o procesním nástupnictví v souvislosti se zrušením FNM tak, že v řízení bude na straně žalované pokračováno s ČR-MF a dále doplnil rozsudek vydaný dne 25. srpna 2005 o výrok, kterým uložil povinnost stěžovatelce zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 4 350,- Kč.
Na základě odvolání podaného stěžovatelkou do výroku II. a III rozsudku ze dne 25. srpna 2005, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. července 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem změnil tak, že ČR-MF je povinna zaplatit stěžovatelce z tohoto titulu částku 51 259,- Kč (výrok I) a dále uložil stěžovatelce zaplatit ČR-MF na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 563 269,- Kč (výrok II).
Dovolání stěžovatelkou podané Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 32 Cdo 280/2008-273 jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovala průběh soudního řízení a porušení tvrzených ústavních práv spatřovala v tom, že s ohledem na obsah privatizačního projektu a rozhodnutí o privatizaci byla v dobré víře, že jí předmětné pozemky patří. Za situace, kdy soudy neposoudily nárok stěžovatelky z titulu náhrady škody (tedy stěžovatelkou požadované tržní ceny pozemků), nýbrž jako nárok na doplacení rozdílu hodnot nepeněžitého vkladu podle ustanovení §59 odst. 5 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. května 1996, je dle názoru stěžovatelky v rozporu s principem spravedlnosti, aby důsledky pochybení orgánů státu nesla sama a nikoliv stát samotný.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že předmětem jeho přezkumu dle posuzované ústavní stížnosti stěžovatelky nebyl výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253, který stěžovatelka napadla jak v dovolání proti tomuto rozsudku ze dne 2. listopadu 2007 (č. listu 258 soudního spisu), tak i ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. listopadu 2007. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. listopadu 2008 č. j. 32 Cdo 280/2008-273 o odmítnutí dovolání konstatoval, že odmítnutí dovolání pro nepřípustnost se vztahuje i na dovolání, jímž se napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, protože dovolání do nákladů řízení není podle rozhodné zákonné úpravy přípustné. Ústavní soud ještě před vydáním usnesení o odmítnutí dovolání nálezem ze dne 9. října 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2007 č. j. 13 Co 24/2007-253 zrušil z důvodu, že tímto výrokem došlo k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti se zjišťuje, že stěžovatelka, pokud se týká věci samé, opakuje argumentaci, kterou uplatňovala v řízení před obecnými soudy a toliko polemizuje s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva tyto soudy dospěly. Stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory těchto soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, podrobně rozvedly, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nepostrádají rozumná a logicky podložená odůvodnění, která dostála požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění vydaných rozhodnutí (§157 a §167 o. s. ř.). V těchto závěrech nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné argumentaci ve věci rozhodujících soudů k aplikaci §59 odst. 5 obchodního zákoníku, ve znění do 31. května 2006 a §14 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, opakovat a na tuto odkazuje.
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Právní názor, který soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci [čl. 81, čl. 82 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] v projednávané věci, jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Úmluvou ani Listinou chráněného základního práva.
Pro uvedené shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou a proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu