ECLI:CZ:US:2009:4.US.2576.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2576/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. V. J., zastoupeného JUDr. Janou Pánkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Hradci Králové, Letců 1005, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2007 č. j. 21 Cdo 3170/2006-199, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2006 č. j. 25 Co 277/2005-159 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 4. 2005 č. j. 3 C 134/2004-113, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv, zaručených mu čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, žalobou podanou u Okresního soudu v Jičíně se domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru, daná mu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) vedlejším účastníkem (Gymnázium a Střední pedagogická škola Nová Paka), je neplatná. Okresní soud však vzal za prokázaná porušení pracovní kázně ve všech sedmi případech uvedených ve výpovědi a rozsudkem ze dne 19. 4. 2005 č. j. 3 C 134/2004-113 žalobu zamítl. Ke stěžovatelem podanému odvolání Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 2. 2006 č. j. 25 Co 277/2005-159 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2007 č. j. 21 Cdo 3170/2006-199 odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně nezjistil dostatečně skutkový stav věci a zjištěný skutkový stav nesprávně právně hodnotil. K jednotlivým případům porušení pracovní kázně, kterými zaměstnavatel odůvodnil výpověď mu danou, pak stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje argumentaci uplatněnou v řízení před soudem prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel vytýká, že se ztotožnilo se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a s jeho právním posouzením, aniž odvolací soud provedl stěžovatelem navrhované důkazy. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel vytýká, že se nezabývalo diskriminací jeho osoby ze strany vedlejšího účastníka s odůvodněním, že stěžovatel tuto okolnost v průběhu řízení před soudem prvního stupně netvrdil a tudíž se jí ani Nejvyšší soud nemůže zabývat. S ohledem na shora tvrzená porušení základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 3 C 134/2004 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně.
5. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, v čem konkrétně spatřuje porušení jím uváděných ustanovení Listiny a nemá se tedy k čemu vyjadřovat. Stěžovatel toliko polemizuje se skutkovými závěry soudů a svým tvrzením v řízení přikládá jiný než soudy zjištěný význam. Stěžovatelovo dovolání bylo právě pro tuto skutkovou polemiku odmítnuto, neboť přípustnost dovolání může vyplývat jen z řešených právních a nikoliv skutkových otázek. Navrhuje proto ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
6. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření pouze odkazuje na svůj rozsudek ze dne 15. 2. 2006.
7. Okresní soud v Jičíně k výzvě Ústavního soudu uvádí, že s ohledem na uplatněná tvrzení účastníků a výsledky dokazování navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
8. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
9. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňoval již v průběhu řízení a v podaném odvolání, s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, třetí (čtvrté) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)].
11. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením učiněných skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů, vyslovených v napadených rozhodnutích obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení provedených důkazů a k zamítnutí jím navrhovaných důkazů. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze rekapituluje své námitky k jednotlivým jemu vytýkaným případům porušení pracovní kázně, jimiž vedlejší účastník odůvodnil výpověď z pracovního poměru danou stěžovateli podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Těmito stěžovatelem vznášenými námitkami se již soud prvního stupně v průběhu řízení a ve svém rozhodnutí podrobně zabýval a svá hodnocení provedeného dokazování a závěry z nich vyvozené podrobně odůvodnil, přičemž uvedl, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Pokud jde o námitku stran rozsahu provedeného dokazování, pak soud prvního stupně se návrhem stěžovatele na doplnění dokazování zabýval a podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, proč některé důkazy nepřipustil a považoval je za nadbytečné (č.l. 119). Odvolací soud se po přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a doplnění dokazování proto neshledal účelným.
12. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani „hodnotit“ jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 34, str. 257). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.
13. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho ústavně zaručených základních práv ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavnímu soudu nepřísluší na základě skutkového stavu zjištěného obecnými soudy hodnotit, zda stěžovatel skutečně porušil v uvedených sedmi případech povinnosti stanovené v příslušných ustanoveních zákoníku práce. Takové hodnocení přísluší obecným soudům, Ústavnímu soudu náleží, jak již bylo výše uvedeno, posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká rozhodnutí o dovolání, že se Nejvyšší soud nezabýval diskriminací jeho osoby spočívající v jeho znevýhodňování oproti jiným zaměstnancům, pak Ústavní soud odkazuje na argumentaci Nejvyššího soudu, jenž v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že soudy obou stupňů neposuzovaly projednávanou věc z hlediska diskriminace stěžovatele upravené zákoníkem práce, ale zabývaly se otázkou, zda došlo ze strany stěžovatele k porušování pracovní kázně. V této souvislosti obecné soudy vzaly při hodnocení skutkových okolností věci v úvahu i tvrzení stěžovatele, že stejným způsobem jako on postupovali i někteří jiní zaměstnanci. Otázka namítaného znevýhodňování stěžovatelovy osoby tak byla v posuzované věci součástí hodnocení skutkových zjištění, přičemž, jak zdůraznil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí, z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Ústavní soud proto v uvedeném postupu a argumentaci Nejvyššího soudu neshledává stěžovatelem tvrzené pochybení.
15. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval tvrzené porušení svého základního práva na spravedlivý proces a na rovnost účastníků řízení, jakož i zásah do dalších základních práv, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecného soudu. Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah a nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu