ECLI:CZ:US:2009:4.US.2598.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2598/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, AK se sídlem Na Střelnici 39, P. O. BOX 2, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 5. 6. 2007 sp. zn. 12 T 706/2003, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. 7 To 449/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 11 Tdo 764/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným soudním rozhodnutím, jimiž byla dle jeho názoru porušena základní práva, jež jsou mu garantována ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanoveními čl. 1, čl. 4 a čl. 96 Ústavy.
Stěžovatel namítá, že z napadených rozhodnutí je patrný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem a jako celek lze tato rozhodnutí označit za nespravedlivá.
Konkrétně pak stěžovatel upozorňuje na to, že mu nebylo dostatečně prokázáno zavinění jako znak subjektivní stránky trestného činu. Dostatečně řádně nebyla posouzena ani otázka zmocnění se cizí věci.
Stěžovatel rovněž brojí proti názoru dovolacího soudu, že zásada "in dubio pro reo" se vztahuje výlučně ke zjišťování skutkových okolností případu. Podle názoru stěžovatele měla být tato zásada aplikována při hodnocení zjištěných skutkových okolností, což se však nestalo.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele, byť opřenou o shora označené články Listiny a Úmluvy, tvořil jeho nesouhlas s tím, jak obecné soudy vedly dokazování, jak provedené důkazy vyhodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení vyvodily. K tomu Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv přezkum činnosti obecných soudů. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 798/08, http://nalus.usoud.cz).
V případě porušení procesních předpisů je důvodem zásahu Ústavního soudu zjevné porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především zdůrazňuje, že většinu uplatněných námitek vznesl stěžovatel již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a poté opakovaně v odvolání a dovolání. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že soudy prvního a druhého stupně se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Nejvyšší soud pak tyto námitky posoudil v rozsahu zákonem stanovených dovolacích důvodů. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud do role další - v tomto případě již čtvrté - soudní instance; tato role ovšem Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
Ústavní soud se proto zaměřil pouze na zkoumání, zda obecné soudy při zjišťování skutkového stavu a formulaci právních závěrů nevybočily ze shora vymezených ústavních mantinelů. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování opravňující soudy rozhodnout o vině stěžovatele. Veškeré znaky trestného činu - včetně stěžovatelova zavinění či naplnění znaku "zmocnění se" ve smyslu ustanovení §249 odst. 1 trestního zákona - byly prokázány způsobem, který je souladný se zásadami spravedlivého procesu.
Námitku stěžovatele o porušení zásady "in dubio pro reo" Ústavní soud považoval za nepřípadnou, neboť pro aplikaci této zásady nebyl dán prostor. Její uplatnění je namístě tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatněné zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v projednávaném případě. Stěžovatelovo tvrzení, že tato zásada nebyla aplikována při hodnocení zjištěných skutkových okolností, se nezakládá na pravdě. Nejvyšší soud toliko konstatoval, že použití této zásady není - s ohledem na zásadu "iura novit curia" - namístě při formulací právních závěrů.
Ústavní soud tedy konstatuje, že právní závěry obecných soudů nejsou v (extrémním) rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu řízení ústavně konformním způsobem.
Pokud se týče tvrzeného porušení ustanovení čl. 1, čl. 4 a čl. 96 Ústavy, podotýká Ústavní soud, že tato ustanovení nezakotvují žádná subjektivní práva, nýbrž "pouze" obsahují některé ústavní principy výkonu veřejné (zde soudní) moci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu