ECLI:CZ:US:2009:4.US.2598.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2598/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Liberci, Na Rybníčku 387/6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2020/2007-293 ze dne 25. června 2009 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 149/2006-271 ze dne 16. listopadu 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a po odstranění vady plné moci splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 38 odst. 2 Listiny a práva vlastnit majetek a práva na jeho ochranu dle čl. 11 odst. 1 Listiny domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 27 Cm 74/1997 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 27 Cm 74/97-253 ze dne 28. března 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Ing. Vladimíru Komedovi, správci konkurzní podstaty úpadce MALES spol. s r.o. (dále jen "žalovaný"), kterou se stěžovatel domáhal vyloučení v tomto rozhodnutí specifikovaných movitých věcí z konkurzní podstaty úpadce MALES spol. s r.o., a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 8.894,50 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze svým v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 7.824,-Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud svým v záhlaví citovaným rozhodnutím odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Aniž by bylo zapotřebí rekapitulovat odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a obsah ústavní stížnosti (neboť pro vyložení důvodů vedoucích k přijatému rozhodnutíÚstavního soudu toto opakování v projednávané věci nemá žádný význam), může Ústavní soud konstatovat, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace aaplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti je navíc zcela zřejmé, že argumentace stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic podstatného a téměř postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní stížnost je především polemikou s rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí závěry, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele obecné soudy rozhodly věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Důvody, pro které Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud rozhodly výroky, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlují, přičemž Ústavní soud se s nimi ztotožňuje a nespatřuje nutnost cokoli dalšího k nim dodávat, na tyto pouze odkazuje. Ačkoli odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je poměrně stručné, shledává jej Ústavní soud, stejně jako odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, z hlediska práva na spravedlivý proces též naprosto dostatečným.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a to včetně stěžovatelem uváděného práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek a jeho ochrany.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a)zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu