ECLI:CZ:US:2009:4.US.2681.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2681/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Filipem, advokátem, AK se sídlem Bubenská 47/113, 170 00 Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002 č. j. 13 Cm 22/2002-13, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 3. 2003 č. j. 13 Nc 15030/2003-4, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2006 č. j. 58 Co 59/2006-42 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008 č. j. 20 Cdo 3498/2006-61 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V podané ústavní stížnosti žádá stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo být přítomen dokazování a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 10 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Všeobecná deklarace") a dále právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a článku 8 Všeobecné deklarace. Napadená rozhodnutí rovněž ztělesňují porušení povinnosti soudu konat jen na základě a v mezích zákona, jak je uvedeno v článku 2 odst. 2 Listiny.
Z podané ústavní stížnosti a z jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Obvodní soud pro Prahu 4 nařídil usnesením ze dne 20. 3. 2003 č. j. 13 Nc 15030/2003-4 exekuci podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002 č. j. 13 Cm 22/2002-13. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2006 č. j. 58 Co 59/2006-42 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť stěžovatel neprokázal, že mu exekuční titul nebyl doručen; námitka absence předpokladů pro vydání exekučního titulu ve formě rozsudku pro uznání může být přezkoumávána toliko v nalézacím a nikoli v exekučním řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2008 č. j. 20 Cdo 3498/2006-61 stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. Výzva k vyjádření dle ustanovení §114b občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nebyla stěžovateli doručena, neboť stěžovatel se v inkriminované době nacházel v zahraničí, což dokládá kopií dopisu Ing. E. K. F. přiloženou k ústavní stížnosti. Výzva sice byla převzata, ale nikoli stěžovatelem, nýbrž pravděpodobně některým z jeho příbuzných, kteří bydlí na stejné adrese, což by prokázal znalecký posudek z oboru grafologie. Nadto po nahlédnutí do spisu stěžovatel zjistil, že předmětná výzva postrádá poučení o právu soudu vydat rozsudek pro uznání. Další procesní pochybení představují doručenky bez náležitostí předepsaných zákonem, vyvěšení o vyrozumění o veřejném vyhlášení v rozsudku v situaci, kdy stěžovatel nebyl osobou neznámou, a konečně absence poučení o právu vyjádřit se k osobám soudců dle ustanovení §15a o. s. ř. Rozsudek pro uznání nebyl stěžovateli nikdy doručen ani nebyl stěžovatel informován o jeho uložení u provozovatele poštovních služeb. Stěžovatel uzavírá, že není možné, aby byl po stěžovateli vymáhán nárok rozsudkem pro uznání v řízení, o němž se stěžovatel vinou chybného postupu soudu nedozvěděl.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Nelze vytýkat obecným soudům, že se v exekučním řízení nezabývaly stěžovatelovými tvrzeními ohledně nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání. Dle ustanovení §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, lze v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce namítat pouze skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Námitky lze tudíž směřovat vůči závěru prvostupňového soudu o splnění podmínek řízení (existence návrhu na nařízení exekuce, pravomoc a příslušnost soudu, způsobilost být účastníkem řízení a procesní způsobilost, oprávnění k zastupování, překážka věci zahájené a věci rozsouzené), dále proti závěru o vykonatelnosti exekučního titulu, věcné legitimaci účastníků řízení a absenci prekluze vymáhaného práva [srov. Kasíková/Kučera/Plášil/Šimka/Jirmanová/Hubáček: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) - komentář. C. H. Beck: Praha 2007, str. 157]. Je tedy patrno, že námitky týkající se postupu v řízení, z něhož vzešel daný exekuční titul, již nejsou v exekučním řízení přezkoumatelné. Stejný osud pak stíhá i stěžovatelovy námitky o absenci poučení. Oproti tomu mají relevanci výhrady k vykonatelnosti exekučního titulu, poněvadž vady v doručování, případně jeho úplná absence, mají vliv na formální vykonatelnost takového rozhodnutí. Jak však správně podotkl odvolací soud, stěžovatel kromě konstatování, že mu exekuční titul nebyl doručen, žádná další tvrzení ani důkazy na jejich podporu nepředložil, v důsledku čehož neunesl důkazní břemeno.
V části, v níž stěžovatel žádá zrušení exekučního titulu, je ústavní stížnost nepřípustná. Řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, je třeba pro účely přezkumu před Ústavním soudem oddělit od řízení exekučního a posuzovat jej samostatně; v takovém případě však nelze ústavní stížností napadat toliko rozsudek nalézacího soudu, ale především rozhodnutí o posledním opravném prostředku, a to ve lhůtě šedesáti dnů od jeho doručení [srov. ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z uvedeného je patrno, že stěžovateli se nezdařilo prokázat zásah do svých ústavně garantovaných práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu