ECLI:CZ:US:2009:4.US.2710.08.2
sp. zn. IV. ÚS 2710/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila o ústavní stížnosti A. S., zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Chrudim, Rooseveltova 335, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2007 č. j. 17 Co 468/2006-121 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2008 č. j. 25 Cdo 3184/2007-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 31. října 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 3. listopadu 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva, konkrétně práva zakotvená v čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 17 Co 468/2006 se podává, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 10. července 2006 č. j. 4 C 91/2005-80 na základě žaloby podané stěžovatelkou uložil žalovaným 1. H. P. a 2. D. Z. zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně 48 000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatelka se v předmětné věci domáhala zaplacení náhrady škody ve výši 48 000,- Kč, která jí měla být způsobena tím, že oplocením pozemku žalovaných jí byl znemožněn přístup k chatě a tím k rekreování v ní, a to od 1. září 2003 do 31. srpna 2005. Stěžovatelka dovozovala, že jí popsaným postupem žalovaných ušlo nejméně 2 000,- Kč měsíčně. Na základě odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně změnil rozsudkem ze dne 14. března 2007 č. j. 17 Co 468/2006-121 tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se sice ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, neztotožnil se však s právním posouzením věci učiněným soudem prvního stupně, když dovodil, že stěžovatelka v posuzované věci neutrpěla škodu ve smyslu §420 odst. 1 a §442 odst. 1 občanského zákoníku. Nejvyšší soud poté dovolání podané stěžovatelkou rozsudkem ze dne 14. srpna 2008 č. j. 25 Cdo 3184/2007-139 zamítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu je správný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry učiněnými v napadených rozhodnutích a polemizovala se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly. Stěžovatelka rovněž uvedla, že podaným žalobním návrhem se domáhala, vzhledem k nečinnosti či nesprávné činnosti správních orgánů, aby soud prostřednictvím institutu náhrady škody postihl protiprávní jednání žalovaných a poskytl ochranu jejímu vlastnickému právu. Na podporu své argumentace odkázala stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2221/07 a sp. zn. IV. ÚS 625/06.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Zásah do práv, jichž se stěžovatelka dovolávala, shledán nebyl. Napadená rozhodnutí ve věci rozhodujících soudů jsou dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a v tom rámci se adekvátně vypořádávají s námitkami stěžovatelky, jež jsou opětovně ve shodné podobě uváděny v ústavní stížnosti, přičemž argumentace stěžovatelky při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva. Jak odvolací soud, tak i Nejvyšší soud uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely a v jejich postoji neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, a to ani při aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení občanského zákona a občanského soudního řádu, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Článek 6 Úmluvy rovněž neupravuje přípustnost důkazů. Podle závěrů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") se jedná o oblast podřízenou na prvním místě vnitrostátnímu právu a zhodnocení důkazů předložených stranami sporu v zásadě náleží vnitrostátním soudům. "Rovnost zbraní" ve věci provádění důkazů se zejména projevuje v možnosti otevřené pro každou stranu sporu předkládat důkazy za účelem prokázání skutkového stavu ve svůj prospěch v podmínkách, jež je neuvádí do situace čistého neprospěchu vzhledem k protistraně (Sanocki proti Polsku, 2007, in http://hudoc.echr.coe.int). Evropský soud v souvislosti se zásadou "rovnosti zbraní" podle své konstantní judikatury tedy vyžaduje, aby obě strany v řízení měly možnost předložit svou věc nezávislému a nestrannému soudu za podmínek, které ani jednu z nich nestaví do méně výhodného postavení (Brandstetter v. Rakousko, 1991, in http://hudoc.echr.coe.int). Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyla zásada rovnosti zbraní v případě stěžovatelky postupem obecných soudů porušena. Stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva. Z uvedených důvodů Ústavní soud považuje za nepřípadné i odkazy stěžovatelky na nálezy sp. zn. II. ÚS 2221/07 a sp. zn. IV. ÚS 625/06.
K namítanému porušení čl. 96 Ústavy, které obecně zaručuje rovnost práv účastníků před soudem, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje principy činnosti soudů a vázanost soudce zákonem, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu