ECLI:CZ:US:2009:4.US.2748.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2748/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové,soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Z. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 257/2009 ze dne 7. 7. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 8. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") sp. zn. 9 To 257/2009 ze dne 7. 7. 2009.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") č. j. 3 T 171/2008-113 ze dne 21. 4. 2009 shledána vinnou trestným činem ublížení na zdraví dle §223 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu osmnácti měsíců. Stěžovatelka byla dále zavázána uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 6.819,-Kč, přičemž se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestná činnost, jíž se měla stěžovatelka dopustit, spočívala, stručně řečeno, v tom, že v Plzni dne 24. 4. 2008 v době kolem 8.15 hod. jako řidička osobního automobilu nesledovala náležitě situaci v provozu a při nájezdu z vedlejší silnice na hlavní přehlédla cyklistu L. J., s nímž se střetla a způsobila mu poranění omezující jej v konání obvyklých životních úkonů po dobu nejméně sedmi dnů a celkovou pracovní neschopnost do 16. 6. 2008.
Usnesením krajského soudu sp. zn. 9 To 257/2009 ze dne 7. 7. 2009 byl k odvolání stěžovatelky zrušen výrok o trestu zákazu činnosti, v dalším zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn. Toto rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka svou ústavní stížností, v níž namítala, že byla porušena její ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zopakovala svou obhajobu z řízení před obecnými soudy, přičemž poukazovala na nesrovnalosti ve výpovědích poškozeného L. J. a svědka J. Š. a nesprávné závěry obecných soudů stran šetření Policie České republiky na místě samém. Stěžovatelka dále uvedla, že v odvolacím řízení předložila znalecký posudek, který prokázal důvodnost jejích výhrad, nicméně krajský soud jej při svém rozhodování nezohlednil. Z hlediska tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv pak stěžovatelka citovala nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 910/07, IV. ÚS 767/05, IV. ÚS 137/05, I. ÚS 733/01, IV. ÚS 36/98, IV. ÚS 260/05, IV. ÚS 333/05 a navrhla, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu sp. zn. 9 To 257/2009 ze dne 7. 7. 2009 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupitk věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Podstatou ústavní stížnosti byla polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů obecnými soudy, přičemž z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z rozhodnutí obecných soudů bylo dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily; odůvodnění těchto rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy se v jejich rámci důsledně a přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami obhajoby, včetně závěrů znaleckého posudku, který byl stěžovatelkou předložen v odvolacím řízení. Krajský soud ve svém usnesení podrobně vyložil důvody, pro něž považoval znalecký posudek za nezpůsobilý zásadním způsobem zpochybnit skutková zjištění, k nimž dospěl soud nalézací (str. 3 usnesení krajského soudu), nejednalo se tedy o opomenutý důkaz, jak naznačovala stěžovatelka. Extrémní rozpor mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními Ústavním soudem shledán nebyl a stejně tak nebyla zjištěna ani existence rozporu mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenýmiprávními závěry. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelka ve své ústavní stížnostitoliko zopakovala svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěla tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatelka odkazovala, na projednávanou věc nedopadaly, neboť byly přijaty na základě odlišných skutkových okolností a v nyní projednávané věci žádná obdobná pochybení zjištěna nebyla.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že napadené rozhodnutí přezkoumával pouze v části, v níž bylo stanoveno, že rozsudek okresního soudu č. j. 3 T 171/2008-113 ze dne 21. 4. 2009 zůstává nezměněn. Stěžovatelka sice napadla usnesení krajského soudu sp. zn. 9 To 257/2009 ze dne 7. 7. 2009 jako celek, nicméně ve vztahu k výroku, jímž byl zrušen výrok o trestu zákazu činnosti, byla z hlediska možnosti podat ústavní stížnost osobou zjevně neoprávněnou, neboť zrušení výroku o trestu nemohlo mít již ze své povahy negativní dopad do sféry jejích ústavně zaručených práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu