ECLI:CZ:US:2009:4.US.2759.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2759/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové asoudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. B., právně zastoupené advokátkou JUDr. Zdeňkou Mikovou, Kalefova 404, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2745/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006 sp. zn. 13 Co 417/2006 a13 Co 418/2006, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 3. 2004 sp. zn. 15 C 176/2000 a návrhu na zrušení zákonného opatření č. 297/1992 Sb., §28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech a §27 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení oústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve zněnípozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spojený s návrhem na zrušení části či celého právního předpisu, jak je uvedeno výše.
Poté, co byly odstraněny vady návrhu, přezkoumal Ústavní soud podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti,jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se jako výlučný vlastník nemovitosti domu č.p. 1052 v katastrálním území Staré město, obec Praha, domáhala vyklizení prostor v pátém nadzemním podlaží, které užívají žalovaní bez právního důvodu. Stěžovatelka se stala vlastnicí předmětného domu na základě kupních smluv V 11 4202/1996 a V 11 7818/2000, přičemž již při uzavírání kupní smlouvy s hl. m. Prahou byla upozorněna na skutečnost, že v posledním nadzemním podlaží se nachází byt, který patří do kategorie bytů pořízených formou nástavby a vestavby v družstevní bytové výstavbě s obecnou finanční úvěrovou a jinou pomocí a ohledně tohoto bytu je zde zvláštní zákonný režim daný §28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. Žádné další okolnosti ani doklady stěžovatelce předloženy nebyly, jako věcné břemeno vyplývající z předmětného zákonného opatření bylo právo stavebního bytového družstva Zahradní město, Zvonková 3048/2, zapsáno do katastru nemovitostí v roce 2005 a 2006. Stěžovatelka se domáhala vyklizení nemovitosti, neboť byla přesvědčena, že výše uvedená část zákona změněná zákonným opatřením je neplatná pro formální vady.
Stěžovatelka je toho názoru, že věcné břemeno na její nemovitosti nemohlo podle zákonného opatření č. 297/1992 Sb. vzniknout, neboť věcné břemeno by mohlo vzniknout jen na základě zákona, přičemž zákonné opatření zákonem není. Legislativní proces tvorby zákonného opatření je odlišný od tvorby zákona, na němž participuje zákonodárný orgán jako celek. Z uvedeného důvodu nelze zaměňovat zákon a zákonné opatření, které je sice obecně závazným právním předpisem, ovšem v porovnání se zákonem mnohem nižší právní síly. Pokud by tomu tak nebylo, nebylo by zapotřebí tvorby zákonů vůbec, stačilo by schvalovat zákonná opatření. V tomto konkrétním případě nebylo navíc zákonné opatření platně přijato, neboť bylo podepsáno jen předsedou Federálního shromáždění, ačkoliv jej musel podepisovat i prezident Československé socialistické republiky a předseda vlády Československé socialistické republiky.
Stěžovatelka dále tvrdí, že zřízení věcného břemene představuje v tomto případě závažné omezení vlastnického práva vlastníka nemovitosti. Při přijímání zákonného opatření neexistoval žádný veřejný zájem na přijetí takovéto právní úpravy, která je výhodná toliko pro komerční zájem bytových družstev a družstevníků, kteří za státní příspěvky postavili nebo vestavěli na státních domech byty. Zhodnocení domu vlastníka vestavbou bytu nevzniklo, ale naopak dům byl věcným břemenem znehodnocen. Vlastníku nemovitosti tak nepřísluší žádná práva, ale pouze povinnosti, a to včetně daňové zátěže. V tomto případě jde o omezení vlastnického práva na věčné časy, aniž by byla zároveň poskytnuta náhrada za takovéto omezení. Stěžovatelce jako vlastníku zbývá toliko holé vlastnictví. Je nepřijatelné, aby družstvo mělo k bytu v domě, který mu vlastnicky nepatří, právo pronajímatele, tj. právo vybírat nájemné, ale vlastníku nic neplatit. Užitky z nemovitosti tak fakticky pobírá družstvo v podobě nájemného, člen družstva užívá byt a vlastníku zbývá pouze povinnost platit daň z nemovitosti, nemovitost na své náklady udržovat, aniž by měl z části nemovitosti jakýkoliv příjem a výnos. Vlastník musí strpět užívání zbývající části nemovitosti členem družstva, a to jak společných prostor, tak i společných instalací. Vlastníku tak ze všech ústavně zaručených práv zůstalo pouze právo věc držet. Všechna ostatní práva, která jsou obsahem práva vlastnického, tj. věc užívat, požívat plody a užitky a s věcí nakládat, byla zmíněným věcným břemenem omezena. Stěžovatelka jako vlastník nemá ani právo rozhodovat o tom, kdo bude věc užívat a je jen povinna toto užívání strpět. Uživatel bytu nebo oprávněný z věcného břemene se stále se zvyšující se cenou nemovitostí obohacují na nemovitosti, která jim nepatří. Vlastník nemovitosti přitom nemá ani žádné předkupní právo a jeho část domu je mnohdy předmětem převodu za značné finanční částky.
Dále stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v proběhlém soudním řízení nebylo prokázáno, že by stavba v domě provedená byla řádně zkolaudována, nebylo předloženo platné kolaudační rozhodnutí. V proběhlém soudním řízení soud netrval na předložení důkazu spisem Městského úřadu Praha 1, vztahující se k domu č.p. 1052. Tento svůj postup soud nijak nezdůvodnil a navíc tím znemožnil ověření tvrzení, že žalovaní užívají i jiné prostory neuvedené v kolaudačním rozhodnutí. Obecné soudy nepovažovaly za nutné ověřit, zda předmětný byt právně existuje. Právní závěry soudu jsou v hrubém nesouladu s provedeným skutkovým zjištěním, neboť skutkové zjištění vychází pouze z tvrzení jedné strany a právní závěry tak nemají oporu v provedených důkazech.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Dle náhledu Ústavního soudu je při posuzování předmětné ústavní stížnosti nutno vyjít především z žalobního petitu stěžovatelky, kterým se domáhala, jak plyne z rozhodnutí obecných soudů, uložení povinnosti žalovaným vyklidit jimi užívané prostory v 5. nadzemním podlaží v domě č.p. 1052 v Divadelní ulici v Praze 1. Obecné soudy se právními vztahy mezi vlastníkem domu, družstvem a žalovanými ve svých odůvodněních podrobně zabývaly a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout. Z tvrzení stěžovatelky je zřejmé, že se neztotožňuje především se zřízením věcného břemene, jehož existenci se snaží svým návrhem zpochybnit. Nicméně obecné soudy nerozhodovaly o věcném břemenu jako takovém, ale o tom, zda mají žalovaní vyklidit spornou nemovitost či nikoliv. Je nepochybné, že mezi žalovanými a žalobci není žádný právní vztah, neboť tito pouze využívají dobrodiní plynoucí z věcného břemene, které však nebylo zřízeno ve prospěch jejich, nýbrž Stavebního bytového družstva Zahradní Město. Z toho důvodu je pak také úhrada za užívání bytu realizována ve vztahu k bytovému družstvu, které je ve vztahu k žalovaným v právním vztahu. Pokud se stěžovatelka cítí být věcným břemenem ve svém vlastnickém právu zásadním způsobem omezena, musí se nápravy stavu domáhat na subjektu, v jehož prospěch právo ze sporného věcného břemene svědčí. Z výše uvedených důvodů pak Ústavní soud neshledal důvody, pro které by nevyhověním návrhu stěžovatelky na vyklizení nemovitostí mohlo dojít k zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod.
Stran námitek směřujících do kolaudačního řízení nutno konstatovat, že tynemají z hlediska Ústavního soudu význam pro posouzení toho, zda žalovaní užívají spornou nemovitost oprávněně či neoprávněně, což bylo předmětem řízení před obecnými soudy.
Řízení o návrhu na zrušení právního předpisu ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, jestliže tedy samotná ústavní stížnost není způsobilá věcného projednání, jako v tomto případě, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jehojednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, usnesení č. 22, str. 351). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení právního předpisu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) a b) a §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu