ECLI:CZ:US:2009:4.US.2763.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2763/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátěsloženém z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky Z. Č., zastoupené Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Plzeň, náměstí Republiky 2, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24. 7. 2009 č. j. 6 C 301/2009-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 10. 2009 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že tímto rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces [stěžovatelka konkrétně odkazuje na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo vlastnit majetek garantované v čl. 11 odst. 1 Listiny. Tímto rozsudkem přitom byla stěžovatelce stanovena povinnost zaplatit žalobci [Správě veřejného statku města Plzně - v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník (dále jen "vedlejší účastník")] částku 1.280,-Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů nalézacího řízení ve výši 600,-Kč. Vedlejší účastník se zaplacení částky 1.280,-Kč s příslušenstvím domáhal jako náhrady nákladů za odtah vozidla stěžovatelky a jeho střežení poté, co odtah nařídila Městská policie v Plzni, když vozidlo stěžovatelky tvořilo překážku silničního provozu (stěžovatelka přitom cenu za odtah a střežení vozidla odmítala zaplatit s tím, že odtah jejího vozidla byl neoprávněný, neboť vozidlo podle jejího názoru netvořilo překážku silničního provozu). Okresní soud Plzeň - jih odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku podložil zejména odkazem na nález
Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 a také odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. 25 Cdo 813/2007. Samotnou ústavní stížnost pak stěžovatelka založila na polemice s jednotlivými právními závěry, z nichž okresní soud vycházel (stěžovatelka například namítala, že rozhodnutí strážníka o odtažení vozidla nemá povahu správního rozhodnutí, ale je toliko faktickým pokynem - stěžovatelka proto očekávala, že otázka, zda vozidlo bylo nebo nebylo překážkou silničního provozu, bude předmětem správního řízení o přestupcích - správní řízení však nebylo zahájeno; stěžovatelka dále mj. nesouhlasí s právní konstrukcí předestřenou okresním soudem týkající se odpovědnostního vztahu mezi ní a vedlejším účastníkem).
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, usnesení č. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacityÚstavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod [nad rámec výše uvedenéhobudiž navíc konstatováno, že podle názoru Ústavního soudu by k porušení základních práv (svobod) stěžovatelky nedošlo ani v případě, kdyby žalovaná částka částkou bagatelní nebyla; okresní soud totiž svoje rozhodnutí řádně odůvodnil, se všemi námitkami stěžovatelky se vypořádal a ústavní stížnost stěžovatelky je tak vlastně v podstatě jen jejím nesouhlasem se závěry okresního soudu].
Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím obecného soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná jí ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu