ECLI:CZ:US:2009:4.US.2779.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2779/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského a Miloslava Výborného v právní věci navrhovatele N. P., zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, advokátem se sídlem AK v Olomouci, Horní náměstí 19, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. září 2006 sp. zn. 5 T 46/2006, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2007 sp. zn. 3 To 642/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2008 sp. zn. 3 Tdo 812/2008, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, napadl stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve kterém je stanoveno, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.
Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v tom, že byl uznán vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák., ač pro tuto právní kvalifikaci jeho jednání nebyly splněny zákonné podmínky. V odůvodnění ústavní stížnosti rozvádí, že jeho jednání nenaplňovalo skutkovou podstatu citovaného trestného činu, a to především s ohledem na to, že v daném případě se o zločinné spolčení nejednalo. Dle názoru stěžovatele ze skutkového stavu, který je obecnými soudy považován za úplný a správně zjištěný, nelze dovodit, že by jeho jednání naplňovalo všechny znaky zločinného spolčení vymezené v §89 odst. 17 tr. zák. Stěžovatel zdůrazňuje, že je nezbytné zločinné spolčení odlišit od organizované skupiny ve smyslu §34 písm. ch) tr. zák., přičemž rozdíl mezi zločinným spolčením a organizovanou skupinou spočívá v soustavnosti páchání úmyslné trestné činnosti, v úrovni a kvalitě jejího plánování a koordinování činnosti, vybudování vnitřní organizační struktury, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, kteréžto znaky jsou u zločinného spolčení podstatně vyšší než u organizované skupiny. U pachatele musí jít o úmyslné spáchání trestného činu ve zločinném spolčení, z hlediska subjektivní stránky musí být prokázáno, že pachatel věděl, že spolčení, na jehož činnosti se účastní, naplňuje po skutkové stránce znaky uvedené v §89 odst. 17 tr. zák., přičemž se musí jednat o úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.
Stěžovatel s poukazem na to, že v řízení před obecnými soudy nebyl nepochybným způsobem prokázán jeho úmysl zločinné spolčení založit ani se na zločinném spolčení podílet, mělo být v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnuto v této části v jeho prospěch. Dle stěžovatele mu bylo prokázáno pouze to, že se spolu s dalšími obviněnými dopustil trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. a účastenství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestnému činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z odůvodnění ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. září 2006 sp. zn. 5 T 46/2006 byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy nedovoleného překročení státní hranice podle §171a odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. a jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 2 tr. zák. Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí majetku v citovaném rozsudku specifikovaný. Pro skutky uvedené pod body 11. a 12. byl stěžovatel zproštěn obžaloby.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel (stejně jako dva spoluobvinění) odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. ledna 2007 sp. zn. 3 To 642/2006 z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u stěžovatele a podle §256 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Výrok o vině stěžovatele v rozsudku nalézacího soudu zůstal nezměněn. Odvolání spoluobviněných odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž namítal toliko skutečnost, že soudy chybně právně kvalifikovaly jeho jednání, pokud dospěly k závěru, že naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zločinného spolčení, ač navíc tyto znaky nevyplývají ani z popisu napadených skutků v příslušném výroku rozsudku nalézacího soudu.
K dovolání stěžovatele se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který podrobně popsal, jakým jednáním stěžovatele byly naplněny jednotlivé znaky zločinného spolčení dle vymezení v §89 odst. 17 tr. zák. a navrhl, aby Nejvyšším soudem bylo dovolání stěžovatele jako neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud po posouzení věci dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele je zjevně neopodstatněné a jako takové je usnesením ze dne 23. července 2008 sp. zn. 3 Tdo 812/2008 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výlučně proti právní kvalifikaci podle §163a odst. 1 tr. zák. a domáhá se přezkoumání tohoto právního závěru obecných soudů Ústavním soudem.
Ústavní soud v minulosti již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), je orgánem ochrany ústavnosti a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele obecné soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). Pouze taková rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Ve vztahu k podstatě námitek uplatněných stěžovatelem v přezkoumávané věci, které se týkají toliko právní kvalifikace jeho jednání obecnými soudy, konstatuje Ústavní soud, že jedním z principů, představujícím součást práva na spravedlivý proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, je nezbytná návaznost mezi skutkovými závěry na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Toliko v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno soudní rozhodnutí považovat za rozhodnutí, které je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za protiústavní, vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem plynoucím z čl. 39 Listiny, který stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. Bylo proto třeba posoudit, zda v trestní věci stěžovatele jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu právních závěrů obecných soudů a jejich návaznosti na zjištěný skutkový stav.
Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitka odůvodňující ústavní stížnost byla stěžovatelem uplatněna v průběhu trestního řízení, v rámci jeho obhajoby a v opravných prostředcích, tj. v odvolání a zejména i v dovolání, jehož odůvodnění je s ústavní stížností zcela shodné. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, jak bylo vyloženo výše. Ústavní soud, posuzující i spravedlivost řízení jako celku, se proto musel primárně soustředit na zkoumání otázky, zda soudy odvolací a dovolací, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena, se s námitkami stěžovatelem uplatněnými v opravných prostředcích zákonným způsobem vypořádaly.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací se námitkou stěžovatele týkající se shora konkretizované právní kvalifikace řádně zabýval a v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl úvahy vedoucí k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud konstatoval, že stěžovatel se trestného činu podle §163a odst. 1 tr. zák. dopustil (str. 11-12 rozsudku).
Zcela vyčerpávajícím způsobem se s námitkou stěžovatelem uplatněnou v dovolání vypořádal Nejvyšší soud (str. 3-4 usnesení). Podrobně rozvedl ty části skutkových zjištění, které naplňují jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu podle §163a odst. 1 tr. zák. Zdůraznil zejména, že trestná činnost stěžovatele spočívala v tom, že s dalšími osobami (spoluobviněnými) převáděl po dobu několika měsíců běžence z Moldávie přes Českou republiku do Rakouska a dále do Itálie. Jednalo se o skupinu osob, ve které existovalo rozdělení jednotlivých úkolů s cílem páchat označenou trestnou činnost, kdy především stěžovatel byl hlavní osobou, která organizovala jednání dalších osob. Jejich vzájemná činnost se vyznačovala plánovitostí a koordinovaností s rozdělením funkcí a úkolů, s potřebnou mírou vnitřních vztahů a hierarchie vzájemného postavení při současné stabilnosti a dodržování stanovených pravidel při utajení činnosti organizace, její struktury a akcí. Nešlo při tom o trestnou činnost ojedinělého charakteru, ale takovou, která zřetelně nese znaky soustavnosti (celkem sedm skutků od října 2004 do května 2005). Současně bylo nepochybně prokázáno, že i stěžovatel popsaným způsobem jednal se zjevným záměrem směřujícím k dosažení zisku. Byl to stěžovatel, podle jehož pokynů byly prováděny jednotlivé dílčí úkony (zajištění převozu běženců přes hranice, jejich přebírání za hranicemi, další odvoz), rovněž stěžovatel najímal řidiče k přepravě běženců. V podrobnějším popisu takto prováděné trestné činnosti Nejvyšší soud dále odkázal na důvody obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu. Po vyhodnocení skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem konstatoval dovolací soud, že vyvozená skutková zjištění neumožňují jednání stěžovatele právně kvalifikovat pouze jako trestný čin podle §171a odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jak se domáhá stěžovatel v dovolání. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky stěžovatele, které spočívají v tvrzení o absenci soustavného páchání úmyslné trestné činnosti a neexistenci dalších zákonem stanovených znaků zločinného spolčení ve smyslu §163a tr. zák., jsou za daného stavu zjevně neopodstatněné.
Neopodstatněným shledal Nejvyšší soud i tvrzení stěžovatele, že v popisu napadených skutků ve výroku rozsudku nalézacího soudu nelze spatřovat všechny znaky trestného činu podle §163a tr. zák. Dovolací soud připustil, že "by si dokázal představit přesnější a podrobnější popis jednotlivých skutků obsažených ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jejich následné právní kvalifikace", současně však uvedl, že nelze konstatovat, že by popis těchto skutků byl do té míry neurčitý, že by neumožnil jednání stěžovatele právně kvalifikovat způsobem stěžovatelem napadaným.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele neobsahuje žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, je pouhým opakováním námitek uplatněných v rámci trestního řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy zákonným způsobem vypořádaly. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu jsou zcela vyčerpávající, přiléhavá a přesvědčivá. Ústavní soud se s těmito odůvodněními ztotožňuje, na ně v plném rozsahu odkazuje a nepovažuje za potřebné k vyvrácení námitek týkajících se právních závěrů obecných soudů, které uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, cokoliv dodávat.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení zásady "in dubio pro reo", konstatuje Ústavní soud, že existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění citovaného pravidla. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů ve věci provedených, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (viz usnesení Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 286/98, U 73/12 SbNU 541). Pravidlo "in dubio pro reo" je namístě použít jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o vině nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy soudem hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že dokazování (ač proti skutkovým zjištěním stěžovatel nebrojí) bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve věci, soud prvního stupně dostál požadavku řádného zhodnocení všech provedených důkazů a skutkový stav byl spolehlivě zjištěn.
IV.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případě nebylo porušeno stěžovatelem namítané ústavní právo zakotvené v čl. 39 Listiny, ani jiné právo či svoboda garantované ústavním pořádkem České republiky, zejména právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup obecných soudů nevybočil z mezí zákona, nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a z provedených důkazů vyvozeným skutkovým stavem věci ani libovůle v rozhodování. Podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů nebyly shledány.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. února 2009
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu