ECLI:CZ:US:2009:4.US.2837.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2837/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Michaelou Židlickou ve věci stěžovatele J. S., zastoupeného advokátkou JUDr. Alenou Beranovou se sídlem Andělská 300, Kutná Hora, proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 1 T 73/2008-262 ze dne 3. 7. 2008 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 308/2008-324 ze dne 20. 8. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. 11. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která nesplňuje základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Ústavy.
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 1 T 73/2008-262 ze dne 3. 7. 2008 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."), jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr.z. Tohoto trestného činu se dopustil tím, že svoji družku bodl nožem do zad, čímž jí způsobil těžké zranění, které mj. vedlo ke krvácení a vniknutí vzduchu do dutiny hrudní. Dále byl tímto rozsudkem uznán vinným z trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. z., za což byl odsouzen podle §222 odst. 1 tr.z., §42 odst. 1 tr.z. a §35 odst. 1 tr.z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr.z. Podle §55a odst. 1 písm. a) tr. z. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího vystřelovacího nože a pistole a podle §72 odst. 2 písm. b) tr. z. mu bylo uloženo ochranné ústavní protitoxikomanické léčení.
K odvolání stěžovatele, jakož i okresní státní zástupkyně a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, jakožto poškozené, byl uvedený rozsudek částečně zrušen. Stalo se tak rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 308/2008-324 ze dne 20. 8. 2008 (který byl právní zástupkyni stěžovatele doručen dne 24. 9. 2008). Napadený rozsudek okresního soudu byl částečně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody při nezměněném výroku o trestu propadnutí věci a nezměněném výroku o ochranném léčení. Stěžovatel byl nově odsouzen podle §222 odst. 1 tr. z. za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr.z. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl stěžovatel dle §39a odst. 2 písm. d) tr. z. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl podle §259 odst. 2, 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), doplněn výrok o náhradě škody, jímž bylo stěžovateli uloženo zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR na náhradě škody částku 23.135,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě 60 dnů ve vztahu k ústavní stížnosti a dvou měsíců ve vztahu k dovolání souběžně ústavní stížnost a dovolání.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (ve znění jeho novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb.) platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (na rozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatelů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností. Z uvedeného vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [o takový případ by se jednalo toliko v občanskoprávním řízení, pokud by přípustnost dovolání posuzoval Nejvyšší soud podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř]. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby byla zaměřena i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku.
Ústavní soud k tomu dodává, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu, a to včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámec přezkumu Ústavním soudem (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 187).
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítla jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2009
Michaela Židlická
soudce zpravodaj