ECLI:CZ:US:2009:4.US.2846.09.1
sp. zn. IV. ÚS 2846/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátěsloženém z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Alešem Vídenským, advokátem se sídlem Ostrava -Moravská Ostrava, Sokolská tř. 22/966, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2009 sp. zn. 8 Co 367/2009-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 11. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, neboť má zato, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces garantované mu zejména čl. 36 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle přesvědčení stěžovatele je nutno napadené rozhodnutí přezkoumat rovněž z pohledu (a to zejména) čl. 4 odst. 1 a čl. 37 Listiny.
Ke skutkovému stavu je možno říci, že žalobou ze dne 12. 9. 2003 se žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník - dále jen "vedlejší účastník") u Okresního soudu v Novém Jičíně domáhal po stěžovateli (tehdy žalovaném) zaplacení částky 527.029,-Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení od data doručení této žaloby stěžovateli do zaplacení, a náhrady nákladů řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 4. 2005 č.j. 24 C 247/2003-20 bylo žalobě částečně vyhověno (výrokem I. rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 527.029,-Kč spolu s 2 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení), ve zbytku byla žaloba výrokem II. rozsudku zamítnuta a výrokem III. rozsudku byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005 č. j. 8 Co 675/200563 byl k odvolání stěžovatele rozsudek prvostupňového soudu v napadených výrocích ukládajících stěžovateli povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi žalovanou částku s příslušenstvím a náklady řízení potvrzen. Dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení.
Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 6. 2009 č. j. 33 Odo 1071/2006-88 bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 4. 2005 č. j. 24 C 247/2003-20 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005 č. j. 8 Co 675/2005-63 se ve výrocích, jimiž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 527.029,-Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2004 do zaplacení, a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se ruší a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Podáním došlým Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 29. 10. 2008 vzal vedlejší účastník svoji žalobu v celém rozsahu zpět, neboť mu byla žalovaná částka včetně příslušenství a náhrady nákladů řízení stěžovatelem v celém rozsahu zaplacena na základě pravomocného a vykonatelného exekučního příkazu ze dne 18. 4. 2008, č.j. 043 EX 175/08-10.
Okresní soud v Novém Jičíně tedy svým usnesením ze dne 1. 4. 2009 č. j. 24 C 268/2008-104 řízení zastavil (výrok I. usnesení) a uložil vedlejšímu účastníkovi uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok II. usnesení). Rozhodnutí o nákladech řízení opřel o ustanovení §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř., neboť za situace, kdy se vedlejší účastník podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu nemůže vůči stěžovateli úspěšně domáhat žalobou žádaného plnění, je podle soudu zřejmé, že nedošlo ke zpětvzetí žaloby, která byla podána důvodně, a je tudíž dáno procesní zavinění vedlejšího účastníka na zastavení řízení.
Proti výroku II. posledně citovaného usnesení okresního soudu se vedlejší účastník odvolal. Krajský soud napadené usnesení přezkoumal a odvolání shledal důvodným (stalo se tak usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2009 č. j. 8 Co 367/2009-152), když se ztotožnil s tvrzením vedlejšího účastníka, že jestliže vzal svou žalobu zpět poté, co stěžovatel celou žalovanou částku uhradil, byla žaloba ze dne 12. 9. 2003 podána důvodně, když k zaplacení žalované částky došlo až po podání žaloby. Ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování stěžovatele - plnou úhradou žalované částky. Za takovéto situace by pak stěžovatel v souladu s ustanovením §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. měl vedlejšímu účastníkovi uhradit náklady řízení. Vedlejší účastník se však ve svém odvolání náhrady nákladů prvostupňového i odvolacího řízení vzdal. Proto odvolací soud rozhodl o změně nákladového výroku napadeného usnesení tak, že právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel právě projednávanou ústavní stížnost. Jeho základní subjektivní právo na spravedlivý proces měl krajský soud porušit tím, že z hlediska ústavnosti špatně vyhodnotil míru zavinění na zastavení řízení. S ohledem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo totiž postaveno najisto, že žaloba nebyla důvodná a kdyby částka nebyla prostřednictvím exekutora vymožena (nebyla tedy rozhodně stěžovatelem dobrovolně uhrazena), byla by žaloba dle mínění stěžovatele zamítnuta a jemu by bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení z důvodu procesního neúspěchu vedlejšího účastníka ve věci. Exekutorovi stěžovatel plnil jen proto, aby odvrátil vznik další škody na svém majetku. Krajský soud podle stěžovatele jednoduše pochybil, jestliže jeho faktickou úhradu vyhodnotil jako chování, které zavinilo zpětvzetí žaloby. Rovněž v této souvislosti není správný názor odvolacího soudu o tom, že žaloba byla podána důvodně. Tak by tomu bylo pouze v případě, že by stěžovatel žalovanou částku uhradil dobrovolně, bez soudního či exekučního donucení, a kdyby žalovaná částka byla oprávněná.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí zhlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věcisp. zn. IV. ÚS 303/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 307). Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, tamtéž, sv. 15, str. 17). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal - naopak krajský soud při svém rozhodování o nákladech řízení, resp. o zavinění zastavení zřízení a důvodnosti žaloby ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., vycházel z ustáleného názoru, jenž je podporován nejen ustálenou judikaturou obecných soudů, ale i doktrínou - srov. k tomu například Bureš, J. et al, Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 662. Ústavní soud proto toto jeho rozhodnutí nemohl shledat nezákonným, natož pak protiústavním.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a)zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu