ECLI:CZ:US:2009:4.US.2878.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2878/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti N. R., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, AK Opatovická 4, 110 00 Praha, proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2008 č. j. 11 To 84/2008-174 a Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. Nt 432/2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti žádá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 3 a odst. 4, článku 7 odst. 2, článku 36, článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. Nt 432/2007 rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických (dále též jen "USA") pro skutky popsané v žalobních bodech jedna ad I., II./1, 2, III./7, 12, 82, 101, 108, 113, 116, 131, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm a osm, které představují pět samostatných typů trestního jednání, a to spolčení za účelem dovozu methylendioxymethamphetaminu (dále jen "MDMA"), v dovozu MDMA, spolčení za účelem vlastnit MDMA s úmyslem distribuce, napomáhání a podpoře vlastnictví s úmyslem distribuce MDMA a v pokusu vlastnictví s úmyslem distribuce MDMA. V případě žalobního bodu jedna ad III./141 a 147 vyslovil soud nepřípustnost vydání stěžovatele k trestnímu stíhání pro překážku věci pravomocně skončené ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť pro tyto skutky byl již stěžovatel odsouzen v Nizozemí. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2008 č. j. 11 To 84/2008-174 stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nezabývaly širšími okolnostmi bránícími vydání stěžovatele, zejména jeho vysokým věkem a zdravotním stavem. V době vydání bude stěžovateli 64 let a po celou dobu omezení na svobodě v České republice trpí závažnými zdravotními problémy, které mají progresivní charakter; jen ode dne vydání napadených rozhodnutí byl stěžovatel dvakrát hospitalizován. Extradiční materiály nemají povinné náležitosti dle ustanovení §391 odst. 2 trestního řádu; označení příslušného zákona, jenž měl stěžovatel porušit, jako "zákon USA" je nekonkrétní a pro potřeby extradičního řízení nepřezkoumatelný, přičemž odkaz soudu na důkaz "C", který obsahuje doslovnou citaci zákona, není dostatečný. Vzhledem k nekonkrétnosti právního předpisu není vyvrácena možnost, že stěžovateli v případě vydání hrozí trest smrti. Povinností soudů rovněž bylo zkoumat, zda podmínky v amerických věznicích nepředstavují zásah do práva na zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení; k důkazu stěžovatel přikládá výroční zprávu Amnesty International 2007. Stěžovatelovo jednání je pokračujícím trestným činem, za který byl stěžovatel již odsouzen soudem v Amsterdamu, který při ukládání trestu přihlédl i ke skutečnosti, že stěžovatel distribuoval MDMA do USA; vznesení obžaloby v USA představuje porušení zásady "ne bis in idem". Kromě toho skutky v jednotlivých žalobních bodech jsou totožné a nesprávně časově ohraničené, neboť stěžovatel se nemohl dopustit žádné trestné činnosti poté, co byl vzat do vazby.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (článek 83 Ústavy ČR), ačkoliv je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto se Ústavní soud v daném případě zabýval otázkou, zda v souvislosti s rozhodováním o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA nebyla porušena jeho základní práva, jak tvrdí v ústavní stížnosti.
V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy, a to především odvolací soud, se všemi námitkami, které stěžovatel předkládá ve své ústavní stížnosti, zabývaly a adekvátně na ně reagovaly. Ústavní soud se se závěry obecných soudů plně ztotožňuje, přičemž z výhrad vůči rozhodnutím obecných soudů obsažených v ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel usiluje o pouhý přezkum napadených usnesení v další instanci, jíž však Ústavní soud není, poněvadž - jak již výše uvedeno - je jeho úkolem ochrana ústavnosti.
Nad rámec toho, co již obecné soudy uvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, činí Ústavní soud několik poznámek.
Lze přisvědčit stěžovateli, že obecné soudy musí zkoumat, zda na straně vyžádané osoby nejsou humanitární, zdravotní a jiné závažné osobní důvody, které brání jejímu vydání. Obecné soudy však nelze vinit ze zanedbání této povinnosti, tyto se naopak namítanými okolnostmi zabývaly a zcela správně je neshledaly natolik závažnými, aby založily důvod pro nepřípustnost extradice stěžovatele. K údajným zdravotním potížím po vynesení napadených rozhodnutí a hospitalizaci stěžovatele stačí poznamenat pouze tolik, že stěžovatel neuvádí žádné konkrétní obtíže ani nepředkládá žádné důkazy, které by mohly vést k závěru o nepřípustnosti vydání stěžovatele pro jeho nepříznivý zdravotní stav.
Ústavní soud se nedomnívá, že realizací extradice do USA by mohl být stěžovatel vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek č. 30240/96 ze dne 2. 5. 1997 D. proti Velké Británii) zakazuje článek 3 Úmluvy vyhostit (vydat) osobu, jestliže existuje nebezpečí, že s ní bude nakládáno kterýmkoli ze způsobů zakázaných tímto článkem, ať už úmyslně způsobeným orgány veřejné moci nebo nestátními orgány, proti nimž není státní moc schopna zajistit náležitou ochranu. Přestože se ve výroční zprávě Amnesty International konstatují určitá pochybení na poli respektování práv osob pobývajících ve vězeňských zařízeních, je třeba brát v úvahu skutečnost, že se jedná povětšinou o konkrétní a individuální pochybení než cílenou státní politiku a že Spojené státy americké nelze považovat za zemi dopouštějící se systematicky a úmyslně orgány své státní moci mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení s osobami uvězněnými. Evropský soud pro lidská práva (srov. výše citovaný rozsudek) rovněž připouští, že nelidským zacházením je i zhoršení nebo nedostupnost zdravotní péče v situaci, kdy vydávaná osoba trpí vážným či nevyléčitelným onemocněním. I kdyby stěžovatel skutečně trpěl závažnou nemocí, vydání do USA jej po zdravotní stránce neohrozí, neboť tamní zdravotní péči není možno považovat za nedostatečnou.
K tvrzené totožnosti skutků lze připomenout, že určité jednání může v sobě spojovat více případů porušení konkrétních zákonných ustanovení a že individualizace a odlišení jednotlivých skutků je úkolem trestních orgánů USA, které vedou vyšetřování ve stěžovatelově trestní věci; pro české soudy je podstatné pouze to, aby stěžovatel nebyl vydán do USA pro trestné činy, pro které již byl pravomocně odsouzen. Namítá-li stěžovatel nedostatečné označení příslušného zákona USA, který svým jednáním porušil, rozhodující je skutečnost, že extradiční materiály obsahují citaci těchto ustanovení, jak požaduje ustanovení §391 odst. 2 písm. c) trestního řádu.
Poněvadž se stěžovateli nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu