ECLI:CZ:US:2009:4.US.2893.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2893/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. P., právně zastoupeného advokátem JUDr. Stanislavem Krejčím, Koliště 39, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009 sp. zn. 8 Tdo 1576/2008, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. září 2008 sp. zn. 4 To 271/2008 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. června 2008 sp. zn. 88 T 41/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 11. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků Krajského a Městského soudu v Brně. Dne 24. 4. 2009 zaslal stěžovatel doplnění ústavní stížnosti, jímž napadl též citované usnesení Nejvyššího soudu. Dále stěžovatel navrhl, aby mu v souladu s ustanovením §83 zákona o Ústavním soudu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Městského soudu v Brně tak, že se obžalovaný odsuzuje podle ustanovení §250 odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví dle ustanovení §8 odst. 1 k ustanovení §222 odst. 1 tr. z. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy neměly pro svá rozhodnutí oporu v provedeném dokazování, neboť soudní znalec z oboru soudního lékařství při hlavním líčení připustil, že ke zranění poškozeného mohlo dojít náhodou. Toto stanovisko soudního znalce plně odpovídá obhajobě odsouzeného. Pokud k tomuto stanovisku nechtěl nalézací soud přistoupit, měl tuto situaci posoudit jako pochybnost ve prospěch obviněného. Stěžovatel ve své verzi popisu skutku uvádí, že k úrazu poškozeného mělo dojít tím způsobem, že tento ve své opilosti neudržel rovnováhu a zapotácel se do jeho pohybu mačetou, který nebyl útočný. Mačeta narazila plochou stranou do hlavy poškozeného a pak vlastní vahou řízla poškozeného a způsobila mu tak lehké zranění. Pokud by stěžovatel jednal úmyslně, tak by nepochybně oddělil poškozenému ucho od hlavy a rána by zasáhla a ublížila i ramenu poškozeného. Takto však odsouzený nejednal a neměl ani v úmyslu takto jednat. Nalézací ani odvolací soud nezjistil, kde v době činu stěžovatel přesně stál, pouze vyslovil domněnku, že stál tak, aby k úmyslnému jednání dojít mohlo. V soudním spise je záznam, že poškozenému byla naměřena hladina alkoholu ve výši 1,47 promile, ovšem v rozhodné chvíli byla hladina jeho alkoholu v krvi jistě vyšší. Stěžovatel přitom neví a soudy to ani nezjišťovaly, zda u poškozeného nedošlo ke kombinaci pervitinu a alkoholu. Obecné soudy vyšly z výpovědí svědků M. P. a J. B., které označily za hodnověrné přesto, že v soudním spise je uvedeno kdy k jednání došlo. Stalo se tak v naprosté tmě. V chatce, ve které byl poškozený a svědci M. P. a H. L., svítila jedna svíčka. Obecné soudy nevyvrátily rozpory ve výpovědích svědků. Stěžovatel má za to, že skutková podstata trestného činu, jež je mu kladena za vinu, nespadá pod znaky trestného činu dle ustanovení §3 odst. 1 tr. z. V souvislosti s výše uvedeným pak stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu spisové značky III. ÚS 1076/08, v němž je řešen skutek s podstatně větším a závažnějším poraněním tak, že byl pachateli uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, a to podmíněně. Obecné soudy tak svým postupem nerespektovaly principy obsažené v Ústavě ČR, Listině základních práv a svobod a Paktu o ochraně občanských a politických práv. I sebemenší důkazní pochybnosti nebyly v průběhu řízení vyloženy ve prospěch stěžovatele, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Závěrem stěžovatel poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 429/03 a III. ÚS 377/01.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Dle náhledu Ústavního soudu je z napadených rozhodnutí obecných soudů dostatečně zřejmé, jakým způsobem byl projednávaný trestný čin spáchán a provedené důkazy lze považovat za natolik přesvědčivé, že nevzniká ani pochybnost o úmyslu pachatele trestný čin spáchat. Jeho odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1076/08 je pak zcela nepřípadný, neboť stěžovatel byl usvědčen na základě přímých důkazů, které nelze považovat za extrémně rozporné. Argumentaci stěžovatele stran nutné obrany spolehlivě vyvrátil již Nejvyšší soud, na odůvodnění jeho rozhodnutí lze v této části plně odkázat.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze použít ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu