ECLI:CZ:US:2009:4.US.2915.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2915/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Fejty, se sídlem Brno, Botanická 821/29, správce konkursní podstaty úpadce Lékárna u Zlatého hada s. r. o. v likvidaci, zastoupeného JUDr. Markem Pořízkou, Ph.D., advokátem, se sídlem advokátní kanceláře Brno, Gorkého 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007 č. j. 22 Co 111/2007-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. listopadu 2007, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007 č. j. 22 Co 111/2007-59 v části výroku, ve kterém městský soud uložil stěžovateli zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 90 927,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. P. V. a dále v části výroku, kterým se stěžovateli ukládá povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. P. K. náklady exekuce, jejichž výše bude určena samostatným usnesením, do tří dnů od právní moci takového usnesení. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými výroky porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 22 Co 111/2007 Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím napadeným ústavní stížností Městský soud v Praze změnil usnesení soudu prvního stupně - Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. února 2006 č. j. 49 Nc 917/2006-6, opravenému usnesením téhož soudu ze dne 20. března 2006 č. j. 49 Nc 917/2006-10, kterým byla nařízena exekuce podle vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. května 2005 sp. zn. 14 C 237/2004 (dále jen "vykonávaný rozsudek") k uspokojení pohledávky oprávněného - stěžovatele ve výši 10 362 619,- Kč s přísl., neboť vykonávaný rozsudek byl k odvolání povinného - Ing. M. S. usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 12. dubna 2007 č. j. 22 Co 622/2006-58 co do vykonávané uložené povinnosti zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení poté, co odvolací soud dospěl v tamním řízení k závěru, že se Ing. M. S. fikci doručení podle §50c odst. 4 o. s. ř. podařilo ke všem zkoumaným doručovacím pokusům vyvrátit, takže bylo uzavřeno, že v posuzovaném případě nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s výrokem ústavní stížností napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení a s výrokem o povinnosti nahradit náklady exekutora. Stěžovatel má za to, že Ing. M. Smrž měl ve věci plný úspěch jen díky tomu, že byl zrušen rozsudek pro zmeškání a tento byl dle názoru stěžovatele zrušen proto, že Ing. M. S. záměrně užíval ke svému označení adresu trvalého pobytu, ačkoli se na ní nezdržoval. Městský soud v Praze měl podle názoru stěžovatele zkoumat důvody zrušení rozsudku pro zmeškání a dle těchto důvodů pak rozhodnout o nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. a ze stejných důvodů pak neměla být stěžovateli uložena povinnost k náhradě nákladů exekuce. Stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Praze posoudil otázku nákladů řízení zcela mechanicky, aniž by vyhodnotil všechny okolnosti a současně znemožnil stěžovateli v řízení účinně uplatňovat jakékoliv námitky či argumenty způsobilé ovlivnit výsledek sporu. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 653/03 a II. ÚS 828/2006.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud shrnul například ve stěžovatelem označeném nálezu sp. zn. I. ÚS 653/03 (in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189 a http://nalus.usoud.cz), na rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba z hlediska přezkumu jeho ústavnosti nahlížet z několika úhlů. Na jedné straně Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307 a http://nalus.usoud.cz).
Přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 a §167 odst. 2 o. s. ř.) a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, jaké důvody ho vedly k aplikaci příslušných zákonných ustanovení, přičemž jeho závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu, k čemuž vybízí stěžovatel svou právní argumentací, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva.
Z uvedených důvodů Ústavní soud rovněž považuje za nepřípadné odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. I. ÚS 653/03 a II. ÚS 828/2006, neboť se týkají zcela odlišného základu. V případě nálezu sp. zn. I. ÚS 653/03 neuznal soud náklady vzniklé účastníkovi zastupováním advokáta za účelné náklady řízení, v případě nálezu sp. zn. II. ÚS 828/2006 pak nebyly přiznány náklady řízení úspěšnému účastníkovi. V každé dané věci, ve které jsou či nejsou přiznány náklady řízení, jde totiž o posouzení konkrétních okolností každého případu, přičemž v posuzované věci přesah do ústavněprávní roviny Ústavní soud neshledal.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícím soudem nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu