ECLI:CZ:US:2009:4.US.295.09.1
sp. zn. IV. ÚS 295/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Jana Musila, ve věci stěžovatelky J. K., právně zastoupené advokátem JUDr. Oldřichem Chudobou, se sídlem v Praze 4, Kvestorská 5, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008 č. j. 26 Cdo 1105/2007-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. 2. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se právě projednávanou ústavní stížností domáhá zrušení výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že tímto rozhodnutím byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), která jsou jí garantována zejména čl. 90 a 95 Ústavy i čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ke skutkovému stavu je možno říci, že o žalobě o vyklizení bytu Městské části Prahy 6 (dále jen "městská část") proti stěžovatelce rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 12. 10. 2005 č. j. 17 C 18/2004-43 tak, že jí zamítl. Náhradu nákladů řízení přiznal stěžovatelce. Soud I. stupně dospěl k závěru, že na stěžovatelku přešlo nájemní právo k bytu, v němž žili rodiče stěžovatelky (resp. posléze jen otec stěžovatelky), ve smyslu ustanovení §706 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"), neboť stěžovatelka vedla se svým otcem společnou domácnost a v den jeho úmrtí nebyla nájemcem ani vlastníkem jiného bytu nebo nemovitosti. Vyšel přitom zejména z výpovědi stěžovatelky i několika svědků (jednalo se především o blízké známé stěžovatelky, či jejich rodičů, o obyvatele sousedních bytů atp.), dále soud hodnotil předložené listinné důkazy týkající se majetkových poměrů stěžovatelky. Vyskytovaly-li se v některých dřívějších tvrzeních stěžovatelky rozpory, přiklonil se soud I. stupně k tomu, že byly způsobeny jejím špatným psychickým stavem po smrti rodičů. Proti tomuto rozsudku si podala městská část odvolání, jemuž bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. 18 Co 177/2006-75 vyhověno. Městský soud předně zopakoval výslechy stěžovatelky i svědků. Dospěl přitom k závěru, že výpovědi svědků, jež učinili před soudem I. a II. stupně, se liší od tvrzení, která tito svědci poskytli do protokolů sepsaných úřadem městské části pořízených za účelem vlastního šetření pro závěr o přechodu nájmu k předmětnému bytu na stěžovatelku. Nadto se liší i tvrzení samotné stěžovatelky, která uvedla do protokolu o předběžném šetření pro účely dědického řízení, od toho, co uváděla později před soudem I. a II. stupně. Odvolací soud po zhodnocení těchto rozporů, jakož i dalších skutečností, tedy uzavřel, že stěžovatelka své rodiče v Praze pouze navštěvovala a poskytovala jim pomoc, avšak fakticky s nimi nezaložila společnou domácnost s úmyslem vést jí v předmětném bytě.
Citovaný rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. V něm mj. namítala nesprávnost hodnocení důkazů městským soudem a brojila proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem. Odvolací soud se podle ní nezabýval posouzením předpokladů pro přechod nájmu bytu z hlediska ustanovení §3 odst. 1 OZ a nezohlednil, zda stěžovatelka má vlastní byt. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky rozsudkem z 29. 10. 2008 č. j. 26 Cdo 1105/2007-100 zamítl - stěžovatelce se totiž podle jeho názoru nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku.
Tento rozsudek Nejvyššího soudu následně stěžovatelka napadla právě projednávanou ústavní stížností. Pro její lepší posouzení si Ústavní soud od právního zástupce stěžovatelky vyžádal též rozsudek soudu I. a II. stupně. Ač totiž stěžovatelka po Ústavním soudu žádá zrušení toliko rozsudku Nejvyššího soudu, v odůvodnění ústavní stížnosti se věnuje zejména polemice se závěry Městského soudu v Praze. Ústavní soud tedy posoudil jak rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, tak rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, v souladu s proklamací stěžovatelky, uvedené v ústavní stížnosti připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy - to ovšem není případ této ústavní stížnosti. Naopak městský soud v právě projednávané věci zopakoval a doplnil dokazování tak, že při objektivním hodnocení všech zjištěných skutečností se jen těžko mohl ztotožnit s názorem soudu I. stupně.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6, před Městským soudem v Praze i před Nejvyšším soudem, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí (to toliko v případě Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelka nežádá zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze). Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy provedly důkazy, jimiž zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem.
Upozorňuje-li stěžovatelka na formální pochybení městského soudu s tím, že tento soud ve svém rozsudku chybně odkázal na ustanovení §220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aniž uvedl, který důvod pro změnu rozsudku uplatnil - tzn. zda aplikoval ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. či ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., pak Ústavní soud konstatuje, že toto formální pochybení se nijak nemohlo dotknout základních práv a svobod stěžovatelky. Dovolává-li se dále stěžovatelka formálního pochybení Městského soudu v Praze spatřovaného v tom, že tento soud jí nepoučil ve smyslu ustanovení §119 o. s. ř. (stěžovatelka má patrně na mysli ustanovení §119a o. s. ř.), pak nelze než upozornit na to, že povinnost plynoucí z ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. se týká řízení před soudem I. stupně, nikoli před soudem odvolacím.
V souladu s výše zjištěným Ústavní soud nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že v řízení před Nejvyšším soudem bylo porušeno některé ze základních subjektivních práv (svobod) stěžovatelky. Nejvyšší soud, po té, co zhodnotil řízení před soudem II. stupně v dimenzích mu zákonem daných, dovolání stěžovatelky zamítl. Na tom nelze vidět nic protiústavního.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu