ECLI:CZ:US:2009:4.US.2961.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2961/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Pozemstavu Brno, a. s., se sídlem v Brně, Masarykova 31, zastoupené JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Šumavská 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 čj. 28 Cdo 3668/2008-99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 čj. 39 Co 416/2007- 71 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 6. 2007 čj. 15 C 39/2007-41 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 2. 12. 2008 se Pozemstav Brno, a. s., (dále jen "stěžovatelka", resp. "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení 9.280.580 Kč.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 28. 12. 2002 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") ze dne 12. 10. 2004 byla stěžovatelce mj. uložena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění relevantním pro posouzení věci (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), povinnost uzavřít ve stanovené lhůtě s žalobci (oprávněnými osobami) dohodu o vydání věci ve znění v rozsudku nalézacího soudu specifikovaném. Vydávané nemovitosti byly odňaty předchůdcům oprávněných osob znárodněním podle zákona zák. č. 121/1948 Sb. výměrem z 15. 4. 1952 podepsaným osobou, která nebyla totožná s ministrem stavebnictví z roku 1952; v tomto případě tudíž nedošlo k vydání vyvlastňovacího výměru osobou ministra, jak ukládalo ustanovení §4 odst. 8 zákona č. 121/1948 Sb. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že ke znárodnění došlo v rozporu s předpisy platnými pro postup při znárodnění a je dán důvod k vydání předmětných nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Dne 25. 3. 2005 uzavřela žalobkyně s oprávněnými osobami dohodu o vydání předmětných nemovitostí a tyto předala dne 9. 8. 2005.
Původními vlastníky vydávaných nemovitostí byli manželé J. a T. N. podle kupní smlouvy z 27. 5. 1930. Po znárodnění výměrem z 15. 4. 1952 byly užívány různými státními organizacemi. Do katastru nemovitostí byly jako majetek žalobkyně po jejím založení dne 2. 5. 1990 zapsány na podkladě delimitačního protokolu z téhož dne a dodatku k němu, jak plyne z rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 28. 6 2007.
Podle ustanovení §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích, vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Tento nárok musí být uplatněn u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky.
Žalobkyně tento nárok u příslušných ústředních orgánů státní správy republiky uplatnila, nebyla však úspěšná. Proto se v řízení před civilními soudy domáhala proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR zaplacení žalobní částky 9.280.580 Kč z titulu přiměřené náhrady za vydané nemovitosti dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, případně z titulu náhrady škody dle občanského zákoníku (zák.č. 141/1950 Sb.), případně na základě čl. 11 odst. 4 Listiny.
Dne 28. 6. 2007 nalézací soud žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dospěl k právnímu závěru, že na projednávanou věc ustanovení §11 zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze aplikovat, jelikož žalobkyně za vydávané nemovitosti při jejich nabytí nic nezaplatila; v restitučních věcech nelze také požadovat náhradu škody podle občanského zákoníku ani uplatňovat základní právo na náhradu dle čl. 11 odst. 4 Listiny, jelikož v daném případě nešlo o vyvlastnění ani nucené omezení vlastnictví. Náklady řízení si žalobkyně zapříčinila sama, neboť nesplnila svoji zákonnou povinnost uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o vydání věci.
Dne 31. 3. 2008 odvolací soud k odvolání žalobkyně v potřebné míře důkazní řízení doplnil, rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; vycházel přitom z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel soud nalézací. Delimitační protokol ze dne 22. 4. 1998 posoudil jako absolutně neplatný a dovodil, že žalobkyně přes poučení soudem dle ustanovení §118a o. s. ř. neunesla důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že sporné nemovitosti, které byla v restitučním řízení nucena vydat, byly vloženy státem do jejího základního kapitálu. Za situace, kdy nebyl prokázán právní důvod pro to, aby žalobkyně sporné nemovitosti držela, nemohla jí jejich vydáním vzniknout škoda, byť by to tak subjektivně pociťovala. Pokud jí byla soudem uložena povinnost vydat nemovitosti oprávněným osobám, došlo tím toliko k uvedení do souladu stavu faktického se stavem právním, přičemž nebylo rozhodující, že se tak stalo v restitučním řízení.
Dne 25. 9. 2008 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně uvedl, proč napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemělo po právní stránce zásadní význam.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že postupem obecných soudů a napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), "zejména právo na spravedlivé rozhodnutí a princip náhrady za nespravedlivé či nesprávné rozhodnutí nebo úřední postup". Byla toho názoru, že obecné soudy v její věci nepostupovaly v souladu s hlavou pátou Listiny a nesprávně hodnotily v řízení provedené důkazy. Odvolací soud vadně zjistil skutkový stav a zcela pominul zjištěné skutečnosti tím, že některé důkazy nevzal vůbec v úvahu a jiné nesprávně hodnotil po právní stránce. Důkaz soupisem základního kapitálu obecné soudy zcela opomněly a tzv. delimitační protokol nesprávně hodnotily. Tímto vadným postupem byla založena nepřezkoumatelnost a protiústavnost jejich rozhodnutí.
Stěžovatelka dále tvrdila, že "rozdílné právní hodnocení skutkových zjištění soudu v restitučním řízení a obecných soudů v řízení o náhradu škody tak vyvolává procesní situaci obdobnou takzvaným překvapivým rozhodnutím, kdy právní závěry jednoho soudu, které byly vyvozeny ze zcela shodných skutkových zjištění, byly zcela rozdílné od závěru jiného soudu, jež vyvodil ze stejných skutkových zjištění"; poukázala na nález II. ÚS 139/1998 uveřejněný ve Sb. n. u., sv. 12. , č. 106.
Postupem obecných soudů byla dle stěžovatelky rovněž narušena rovnováha mezi požadavky obecného zájmu a principy ochrany práv jednotlivce, neboť za vydaný majetek neobdržela žádné protiplnění, což bylo v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). S vydanými věcmi nakládala jako se svými a byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí patří - měla tudíž obdobná práva na ochranu, jakou má vlastník věci. Ta jí však postupem obecných soudů byla bezdůvodně upřena. Stát přitom svým vadným úředním postupem při znárodňování předmětného majetku vyvolal stav, za který má v konečných důsledcích nést majetkovou odpovědnost stěžovatelka jako subjekt soukromého práva.
IV.
Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny z hlediska práva na soudní ochranu
K tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy porušily základní právo na soudní ochranu, Ústavní soud připomíná, že čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručují každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům byla projednána soudem. Tím tato ustanovení zakotvují "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení v občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených v odst. 1 čl. 6 Úmluvy. Prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení by vskutku neměly vůbec žádnou hodnotu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. A v občanskoprávních záležitostech si lze stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k soudům.
V případě stěžovatelky je evidentní, že její základní právo na přístup k soudu nebylo porušeno; to lze dovodit již ze samotné skutečnosti, že předmětem její ústavní stížnosti jsou rozhodnutí obecných soudů vydaná z jejího podnětu. V tomto směru je proto její tvrzení o porušení práva na soudní ochranu prima facie zjevně neopodstatněné.
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny z hlediska práva na spravedlivý proces
Podstatu této části ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení, že projednávaná věc byla obecnými soudy nesprávně právně posouzena, zejména v důsledku nesprávného hodnocení v řízení provedených důkazů.
Ústavní soud připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Uvedené články tudíž nezakládají jakákoliv nová hmotná práva, jež by neměla základ na úrovni zákona. Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že hlava pátá Listiny, zakotvující ústavní principy spravedlivého procesu, stejně jako čl. 90 Ústavy nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy, konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Jinak řečeno, Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 ve věci III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161); nález ze dne 29. 8. 2006 ve věci I. ÚS 398/04, Sb. n. u., sv. 42, str. 257 (261)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatelky rozhodoval nalézací i odvolací soud; věc posoudil též Nejvyšší soud, který své odmítavé rozhodnutí náležitě odůvodnil. Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny proces vedený před těmito soudy (zejména ovšem před soudem nalézacím a soudem odvolacím) měl kontradiktorní charakter a zajišťoval rovnost zbraní mezi stranami, což zahrnovalo možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Proces, na základě něhož obecné soudy dospěly k závěru, že žalobkyní uplatněné nároky nejsou důvodné, tudíž Ústavní soud shledal spravedlivým. Tvrzení stěžovatelky o nespravedlivosti řízení je proto zjevně neopodstatněné.
Z článku 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, vyplývá povinnost soudů efektivně přezkoumat argumenty a důkazní návrhy stran a provést jejich hodnocení ve vztahu k rozhodnutí, které má být přijato; soudy také musí svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Tyto principy spravedlivého procesu nelze ovšem vykládat tak, že vyžadují podrobnou odpověď na každý argument strany. Dosah povinnosti odůvodnit rozhodnutí se může lišit v závislosti na povaze projednávané věci a otázka, zda soud dostál této své povinnosti, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu a po posouzení spravedlivosti procesu jako celku. Z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že této povinnosti obecné soudy ústavně relevantním způsobem dostály.
K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy z hlediska nemožnosti argumentovat v důsledku změny právního názoru obecného soudu
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu ve vztahu k dokazování v civilním řízení (srov. např. výše stěžovatelkou citovaný nález II. ÚS 139/1998), akceptované i judikaturou obecných soudů (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2002 10 Co 668/2001; ASPI ID: JUD34056CZ), ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. znemožňuje vydávání "nepředvídatelných" rozhodnutí, tj. rozhodnutí, která se při absenci soudního poučení (signalizace jiného právního posouzení věci soudem učiněné ve formě poučení účastníka o nutnosti doplnění vylíčení rozhodujících skutečností) odvíjejí od zcela jiné hmotněprávní situace, než kterou žalobce prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností v podané žalobě sledoval. Založil-li nalézací soud své rozhodnutí na jiné (byť i správné) právní kvalifikaci věci, než kterou žalobce prostřednictvím vylíčení rozhodujících skutečností (identifikací žalobního skutku) sledoval (např. soud žalobci přisoudil peněžité plnění nikoli ze smlouvy, nýbrž z titulu bezdůvodného obohacení v důsledku učiněného právního závěru o absolutní neplatnosti smlouvy), aniž by v řízení přistoupil k poučení žalobce dle §118a odst. 2 o. s. ř., odvolacímu soudu nezbývá - vzhledem k neúplnosti (či absenci) právně významných skutečností v žalobě (jiné skutkové identifikaci) - než napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. Tento princip nutno uplatňovat i v případě změny právního názoru odvolacím soudem.
Uvedeným principem ovšem nelze, jak to žádala stěžovatelka v ústavní stížnosti, poměřovat dvě samostatná civilní řízení, např. (jako v případě stěžovatelky) řízení o uzavření dohody o vydání věci (kde byla stanou žalovanou) a řízení o náhradu škody (kde byla stranou žalující).
Měla-li stěžovatelka na mysli změnu právního názoru odvolacím soudem v řízení o náhradu škody (které je předmětem této ústavní stížnosti), Ústavní soud je toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu ze dne 31. 3. 2008 nelze v žádném případě za tzv. překvapivé rozhodnutí označit. Je pravdou, že je založen na jiném právním názoru než rozsudek nalézacího soudu ze dne 28. 6. 2007. Z jeho odůvodnění však zřetelně vyplývá, že odvolací soud svoji poučovací povinnost vyplývající z ustanovení §118a o. s. ř. řádně splnil. Stěžovatelka však následně neunesla své důkazní břemeno, v důsledku čehož nebyla ve sporu úspěšná.
K tvrzenému poškození majetkových práv
K lidskoprávním aspektům navracení majetku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích se Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení ze dne 5. 10. 2007 sp. zn. III. ÚS 799/06 (http://nalus.usoud.cz), ve kterém mj. uvedl, že "Navracení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, vedené snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit, křivdy způsobené totalitním režimem, představuje legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 141/05, III. ÚS 575/05, III. ÚS 619/05) se podává, že jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny, nýbrž o zvláštní soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění v podmínkách totalitního režimu popírajícího základní lidská práva a svobody, v této souvislosti zejména právo vlastnické. Jinými slovy, pokud obecné soudy správně aplikovaly ustanovení restitučního předpisu a k těmto závěrům dospěly zákonem stanoveným procesním postupem, nemůže jejich výrokem dojít k neústavnímu zásahu do vlastnického práva povinných osob."
Tvrzení stěžovatelky, že postupem obecných soudů byla narušena rovnováha mezi požadavky obecného zájmu a principy ochrany práv jednotlivce tím, že za vydaný majetek neobdržela žádné protiplnění, Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněným. Pokud totiž odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení neprokázala své vlastnictví k vydaným nemovitostem (a tento jeho závěr Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat), nemohla stěžovatelka oprávněně tvrdit, že byla protiústavně zbavena svého majetku.
Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. května 2009
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu