ECLI:CZ:US:2009:4.US.2997.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2997/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, advokátem Advokátní kanceláře v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. 7 To 310/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2007 č. j. 33 T 224/2006-254, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů a možnost vyjádřit se k provedeným důkazům v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak se podává z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisového materiálu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 2007 č. j. 33 T 224/2006-254 byli jednatel a provozní technik společnosti, vykonávající správu domu, ve kterém došlo v důsledku úniku oxidu uhelnatého k úmrtí nájemníka bytu J. T., stěžovatelova syna, uznáni vinnými ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a byl jim uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Tohoto trestného činu se dopustili tím, že ač byli seznámeni se závadami na komínových průduších z převzatých revizních zpráv, nezajistili jejich odstranění. Stěžovatel, vystupující v daném řízení jako poškozený, byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele a obou obviněných Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. 7 To 310/2007 podaná odvolání zamítl.
3. V souvislosti s úmrtím J. T. byly již dříve v trestním řízení, vedeném pod sp. zn. 5 T 156/2004, odsouzeny ze spáchání stejného trestného činu další dvě osoby, kominík a revizní technička, které přes zjištěné závady na nevyvložkovaném komínu plynového kotle neprovedly opatření k jejich odstranění. Odsouzení odpovědných osob v nyní posuzované věci proběhlo teprve na základě stěžovatelovy systematické iniciativy o znovuotevření dané trestní věci. Překážkami kladenými ze strany orgánů činných v trestním řízení při objasnění příčin a zavinění smrti J. T. došlo podle názoru stěžovatele k časové prodlevě představující průtahy v řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že nalézací soud neměl důvod nevyhovět jeho řádně uplatněnému nároku na náhradu škody, přičemž k jeho odvoláním se odvolací soud s touto otázkou nevypořádal ani jedinou větou. Stěžovatel má rovněž výhrady k tomu, že orgány činné v trestním řízení ani přes jeho podněty nerozšířily okruh podezřelých osob na další osoby, nevyžádaly si předložení podstatných listinných důkazů týkajících se nakládání s revizními zprávami ve společnosti spravující předmětný dům a spokojily se pouze s jimi provedenými důkazy. Stěžovatel dále uvádí, že mu nebyla v řízení přiznána některá práva poškozeného - klást otázky vyslýchaným osobám, uplatňovat důkazní návrhy a pronést závěrečný návrh. Nebyl taktéž soudem poučen o právu vyžádat si kopii protokolu z jednání. S ohledem na výše uvedené porušení základních práv stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 33 T 224/2006 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4.
6. Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkazuje na obsah svého usnesení ze dne 21. 8. 2007, přičemž odkaz stěžovatele na řízení ve věcech občanskoprávních korespondoval s rozsahem podkladů předložených stěžovatelem před soudem prvního stupně.
7. Obvodní soud pro Prahu 4 uvádí, že stěžovatele poučil o právu připojit se s nárokem na náhradu škody, s ohledem na to, že svůj nárok nijak nedoložil, byl odkázán ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř."), na řízení ve věcech občanskoprávních. Soud provedl důkazy, které dostatečně prokázaly vinu obou obžalovaných, a uznal je vinnými dle obžaloby.
8. Shora uvedená vyjádření Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
9. Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
10. Z článku 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal a o jeho potrestání. Úprava uvedených otázek v trestním řádu vychází z těchto zásad a nelze dovodit v ústavní rovině ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin. Tímto způsobem Ústavní soud dovodil, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Tento názor lze mít za východisko i pro závěr, že pokud má poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem.
11. Trestní řád poškozenému stanovuje v rámci probíhajícího trestního řízení řadu oprávnění. Ve smyslu ustanovení §215 odst. 1 tr. ř. tak má poškozený právo se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky, podle ustanovení §215 odst. 4 tr. ř. zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování, a podle ustanovení §216 odst. 1, 2 tr. ř. má poškozený právo na udělení slova k závěrečné řeči. Tato jeho práva a ostatně ani práva garantovaná ustanovením §43 odst. 1 tr. ř., tedy právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit, jakož i jakákoliv další práva, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejsou jeho ústavně zaručenými základními právy. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (tak jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni s tím, aby trestní řízení působilo k upevňování zákonnosti a k předcházení a zamezování trestné činnosti.
12. Ke stěžovatelovým námitkám nutno proto zejména uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení, a to jak předpisů nejvyšší právní síly, tak jednoduchého práva, je třeba respektovat jejich význam z hlediska účelu a smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv jen izolovaně. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že jednotlivá základní práva je zapotřebí hodnotit podle principu vyváženosti, jelikož absolutizací jednoho práva by mohlo zároveň dojít k porušení práva jiného. Posuzování pouhé legality či věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci pod pravomoc Ústavního soudu nespadá, neboť by jej posunovalo do pozice další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Obsah posuzované ústavní stížnosti však Ústavní soud zcela zjevně do takové pozice staví, a to i pokud jde o stěžovatelův nesouhlas s hodnocením jím navrhovaných nebo soudem provedených důkazů ze strany obecných soudů. I s ohledem na výsledek předmětného trestního řízení je proto ústavní stížnost, pokud jí bylo namítáno porušení těchto práv stěžovatele, zjevně neopodstatněná.
13. Řízení o nároku na náhradu škody je v trestním řízení řízením adhezním. Pokud by nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Na druhé straně se nároku na náhradu škody lze domáhat samostatně pořadem věcí občanskoprávních, který má v těchto věcech přednost, což vyplývá jednak výslovně z §44 odst. 3 tr. ř. a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (§228 a 229 tr. ř.). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, respektive pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku v trestním řízení naplněna. V projednávaném adhezním řízení, které se akcesoricky upíná k meritornímu řízení, v němž je rozhodováno o vině a trestu, obecné soudy respektovaly procesní práva stěžovatele. Jejich postup, vedoucí k odkazu na řízení občanskoprávní, nevybočil z mezí a hledisek stanovených v trestním řádu, kdy i zákonem umožněný odkaz poškozeného na občanskoprávní či jiné řízení (ustanovení §229 tr. ř.) sleduje požadavek urychlení trestního řízení, jak tomu bylo i v posuzovaném případě, kdy stěžovatel sám v podaném odvolání uvedl, že není schopen majetkovou škodu vyčíslit předložením dalších důkazů (č.l. 250) a výši této škody ani dříve nedoložil (č.l. 202). Odvolací soud se proto otázkou náhrady škody vzniklé stěžovateli nezabýval a ani zabývat nemohl.
14. Pokud stěžovatel namítá zbytečné průtahy v řízení, pak Ústavní soud neshledává tuto námitku opodstatněnou s konstatováním, že od podání obžaloby v prosinci 2006 do vydání prvoinstančního rozhodnutí v dané věci v dubnu 2007 uplynulo pět měsíců, odvolací soud pak rozhodl o odvolání během několika měsíců a rovněž období předcházející podání obžaloby nevybočuje z daných požadavků.
15. Ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud dodává, jak vyplývá z jeho ustálené judikatury, že k porušení tohoto práva dojde tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci, popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Postupují-li obecné soudy v souladu principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Taktéž stěžovatelem tvrzené porušení jeho práva na rovné postavení účastníků řízení Ústavní soud neshledal.
16. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu